Dým kadidlový vůní svojí sytou tu plní ještě měkké přítmí chrámu, tak tiše vstoupá v klenbu obrovitou a zdá se vnikat v řezby starých rámů
a mlhou lehce zrůžovělou plá, kde záři věčné lampy objímá. Tak sám tu klečím s hlavou nachýlenou, a srdce moje, jakby douškem ssálo
tu vůni hořkou, vlhkem prosycenou, se zachvělo a tiše zastenalo, mým nitrem projel pocit svíravý, má hlava klesla na klín únavy.
Řad roků bludných jako stíny matné teď táhne v divé směsi fantasií: sny nesplněné, touhy, mládí chvatné, v němž vše tak snadno do duše se vpíjí,
ta honba za štěstím a vír a chvat, ten nepokoj a bolesť trpkých ztrát. Ó, štěstí, já tě chvějící se rukou, již tisknout mněl k své rozpálené hrudi,
teď bolestně jsa sklamán s novou mukou jen cítím, jak mě v prsou cosi studí, teď s myšlénkami svými sám a sám zde na kolenou všeho vzpomínám. – –
Tmy houstnou víc a stále hrozivěji, chrám šerý černou oblévají lávou, kol štíhlých pilířů se přísně chvějí, a mně se zdá, že valí se mou hlavou,
že zahalují celou bytosť mou, to v jakous roušku temnou, příšernou. Mě jímá jakás bázeň neurčitá, a síla tajemná mi svírá řasy,
když od oltáře paprsek v nich kmitá, a světlo věčné kouzlem svojí krásy chce zaplašit z mé hlavy mračno chmur a z duše smečku nelítostných stvůr.
Tak tuhým zápasem se duch můj svíjí. – – – Teď rozplývá se závoj kadidlový a z lampy věčné v duši mou se lijí, v tmy světla přívaly i život nový;
já tuším, jak mi tepe v horkou skráň cit jakýs vznešený, že zemřít chtěl bych zaň. Ó, Lásko věčná, jejíž symbol září zde světlem mdlým v ty mrtvé, hluché stěny,
ó, Lásko věčná, skrytá na oltáři, zda hoden zrak můj slzou zakalený plát odleskem tvých žárů tajemných, zda duše má, v níž dosud bujel hřích?!
Cookies on Poetry Cove