Rád u večerní tiši
já v Krista věčnou říši
v milosti zavanutí
a v kajícnosti hnutí
sám zalétám.
Kdys také podle zvyku
v svých provin bolném vzlyku,
co hruď má vroucně níží
se ku drahému kříži
vždy níž a níž:
Bol podivný mě schvátí
a kříže na úpatí,
hle, třpytná slza skane
a rubínovým vzplane
tam zážehem.
Aj, dive! Slza vlahou
svou znojí půdu blahou,
kde dříve místo prosté:
tré rudých růží roste
a pne se výš.
Ta jedna rudá růže
se k nohám vine úže,
je vroucně obepíná,
stvol zelený je spíná
tak milostně.
Ta druhá růže libá,
ta drahé ruce líbá,
svým listem rány kryje,
v ně balsámový lije
svůj libodech.
Ta třetí svůdnou vůní
až v středu kříže trůní,
a rubínem se směje,
kde rána Jemu zeje
až v srdce hloub.
Ó, růže moje bájná!
ty ráno Krista tajná,
jež v srdci Jeho kveteš,
z mé písně vínek pleteš
si libezný –
ať, růže drahá, z tebe
mé nitro povždy střebe
jen k nebi stálou píli,
mně k dobru skýtej síly
až do smrti!