Již v kolébce, mé tiché zlaté hvězdy,
když líbal jsem své matky drahé rety,
vy svitem svým jste vábily mne vezdy
a chodily mi ve snu ve ústrety
a vodily mne v nebes zářné světy.
A nyní zas, když zřím vás, luny druže,
jak stejně vlídně na mne dolů pláte:
tu nedivím se, jak mé srdce může
tak tesknit po vás, hvězdy, častokráte,
k vám vzlétat v touze nevýslovné, svaté.
Ó hvězdy mé, až jednou v pokyn Páně
k vám vzlétne duch můj z tmavých země dolů,
ať plaje s vámi v jasné ráje pláně
a vaším žárem hoře – s vámi spolu
kéž Božích skrání zdobí gloriolu!