Zemřelé touhy!
Proč ležíte tam dole, hluboko?
Proč chladíte mé srdce mrazem mrtvolným?
Což není nikoho, kdo by vás vzbudil zas?
Ohně západů již dohořely,
a duše by chtěla snít, –
Mrtvé touhy! Chladí, tíží...
Vytryskly z krbu poslední jiskry,
vějíř jisker duhovitě zbarvených,
krásný ohňostroj mrtvým touhám.
To mládí... bylo krásné! –
Touhy byly, mnoho, mnoho,
– a všechny mrtvy, mrtvy...
A v duši chaos!
Cosi tam bouří jak splavy řek,
když ledy plují. –
Snad touhy... se probouzejí? –
Cítím vůni ženy. –
Tragika padlých myšlenek
vibruje dole v duši
a budí duši, budí touhy. – –
Začněme život nový,
zapalme nové ohně,
jichž žár roztaví mrzké okovy,
jež naše touhy spjaly,
Pojď duše, vrátíme se zase do zahrad,
kde zpívají fontány písně melancholické,
kde mešká naše Paní!
Pojď, nesmíme být smutni,
nesmíme hlavou pokyvovat chmurně
jak vrby smuteční!
Pojď, tam v dáli láká pinie,
pojď, tam čeká ona, Bílá!
Viď, duše, zas se touhy probudily!?
Zas prozpěvují píseň svatební.
A Paní čeká.
Pojď duše! My zpijeme se štěstím!