JE MI TĚ LÍTO.

Slyšíš šepot pohádek šerých stromů? Slyšíš vody skalami hnát se dolů, zpívat ódy barbarské našim srdcím v předtuše štěstí?

Myslíš, že již nebudem nikdy šťastni? Myslíš, že my nedojdem toho světla, o němž zpívá večerní šumot stromů v březovém lese? –

Proč by tobě březové stromy lhaly? – Sedíš snivě v čekanek modré pláni, hledíš smutně daleko v zlato klasů s planými máky.

Oči tvoje sálají divným žárem, na tvých retech polibky vášně planou. – Západ slunce krvavé proudy lije po žhavém nebi.

Jsi tak smutná! Daleko kamsi zíráš – – Hledím, sestro, v unylé tvoje oči... A když na náš společný osud myslím, je mi tě líto!