Počkej! žes tak hrdá byla,
Budeš pykat, holka milá!
Počkej! co já na tě vím:
Rozbroj, krádeř, vražda, poranění,
Ba i žhářství jsou tvá přečinění –
Právům tebe vydám hrdelním.
Když mi prv kdo povídával
Cos o lásce, jsem se smával,
Maje srdce svobodné;
Ale ty svou tichou nevinností,
Krásou těla, a svou laskavostí –
Ranila jsi ondy srdce mé.
Jak má ruka v našem sadě
Tvoje líce jaromladé
Tam pod švestkou hladila;
Očko modré Tvé jsi na mne zvedla,
A tak nějaks divně na mne hlédla –
Že v mně zbouření jsi ztropila.
Dokud jsem Tě rád nemíval,
Všude rád jsem viděn býval;
Dívky kde – tu já u nich;
Ale co jsme spolu byli v háji,
Holky si mne více nevšímají –
Ti jsi ukradla mi lásku jich.
Klidně plynuli mně dnové,
I mně byli lehcí snové,
Prv mne radost věnčila;
Ale ty svým lstivým upejpáním,
Stálým bolestí mých vysmíváním –
Spokojenost mou jsi zvraždila.
Předcbych ještě nechal všeho,
Kdybys míru trestu svého
Žhářstvím nedoplnila;
Ale Ty svým milostivým zřením,
A jen jediným svým políbením –
Oheňs ve mně jakýs znítila.
Nelze Kriminál uprosit,
Pouta, hleď! již musíš nosit;
Raděj pouta Milka nes.
Než chci mlčet, když mně lásku dáti
Slíbíš, a tak Hymen Ti obrátí
Drnkot řetězů v radostný ples.