Tedy předc to pravda černá? Tedy předce musím lkát? – Lkáti musí duše věrná, Želu se za kořist dát.
Krásko! – Tebe není více – A já předce musím žít, Musím lkát – a bledé líce Není volno slze zmýt.
Těchy té mně přáno není; Vyschlo žídlo slzí mých. – Jaké jest mé provinění, Lkát že musím zbaven jich?
Odpusť Bože! – Hřích snad byly City srdce čistého? – Hřích! – Neb oheň ve mě vlily, An mne zžírá živého.
Slunce bytnosti mé bylo Oko modrojasné Tvé; Co se temností zakrylo, Tma v mých ňadrech černá je;
Trpká číše mého žití Rtoma tvýma osladla; Nelze mi z ní více píti, Jich co krása uvadla. –
Proč, když vadl květ Tvých lící, Nemohl jsem u Tě být? Snadbych duši prchající Byl moh’ ještě zastavit;
Neb bych byl svou duši klásti Dechnutím moh’ v tělo Tvé, A pak umřít – ó té slasti – Oplakán od Krásky své. –
Spí, až jitro Tebe zbudí, Adelíno, stkvělejší! Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější.
Že nemohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat! Než i s uvadlými sobě Chci svá ňadra zdobívat.
Když Selénu v noci temné Na Tvém rovci pozdravím, A tam vání tichojemné V listech květin uslyším
Jako znění Eolíny: Kvapem zjasním oči své – Neb vím, že mé Adelíny Duch u mne na blízku je!
Bůh nás dlouho nerozdvojí, Když se za mne přimluvíš; Tam nás spolu věčně spojí – Kde Ty Jeho tvářnost zříš.
Co? – Z mých očí slza kane? – Nehněvá se Bůh na mne. Díka věčná Tobě, Pane! Seslals těchu duši mé.
Spí, až Adelíno zbudí Tebe jitro stkvělejší; Tam Tě, po níž hoch Tvůj trudí, Spatřím vlasti v krásnější.
Nyní mohu na Tvém hrobě Kvítí slzou zalívat – Každý den teď ňadra sobě Nimi budu krášlívat.
Cookies on Poetry Cove