„Radost mezi tvory dáleninou
Vůkol v hojnosti rozsívá semena,
V mých jen ňadrech neúrodně hynou!“
Hlavou skloněnou svá nesa břemena
Lkal jsem nad své lásky zříceninou.
Tam, kde sever chladný stromy hýbal,
Tam jsem hledal zděch ve ssutých úlevy;
Přemejšlel, když stín mi tvář již líbal,
Uzírámli ještě nástin své děvy –
V tom mne blaze Morfevs ukolíbal.
Hudba se mi ozve libohlasná –
Keř se dělí, krokem vážným bohyně
Tamto vyjde, v rouchu bělojasná –
V usmívání tklivém mne za ruku jme,
(Ještě vidím ji) řkouc slova spasná:
„Slušno, jinochu! tvé truchlopění! –
Ale, kde se bělí věčné lásky květ,
Tam jen nezarmoutí rozloučení;
Tam ji spatříš!“ Hlédla tam, Bůh odkud svět
Řídí; zmizela – a s ní mé snění. –
Rozumímť já pokynutí tvému!
Klidně tedy v blahověří plyňte dni;
Osudu lát nechci přepřísnému;
Jen ty světlo naděje mi nezhasni,
Veda Línu přímo k srdci mému.