Růženka.

„Smilujte, pro Boha jediného! Smilujte se s chorým otcem mým, Smilujte nad šedinami jeho, Sama, co vám dlužen, zaplatím;

Dnem i nocí budu pracovati, Jen mi hleďte malou lhůtu dáti!“ Růženka tak zprávce prosila, U nohou mu slzy cedila.

„Hle, jak pěkně pokora ti sluší! Dí k ní vilný lichvář s ousměchem, Když já – pociť, jak mé bylo duši, – Darmo se tvé kráse kořil jsem;

Ale vše chci tobě odpustiti, Chcešli lásce mé po vůli býti; Jestli ale ne – nuž tedy věz – Posléz spal tvůj otec v chyši dnes.“

„Jestli, otče! jinak přáno není, (Děva lkala) bych ti pomohla, Než skrz strašné panny zneuctění – Bůh ti přispěj – dcera nemohla!“

S pozůstatkem síly své se zvedla, Opovržně na chlipníka hlédla, A ku chatrči krok její spěl, Nemocný kde otec umdlen sněl.

Lidé neměli s ním outrpnosti, Ji s ním spaní, klid mu daje, má: Konejší ho v svaté pokojnosti, Když se zatím o čest dcery hrá;

Ona k nebesům své ruce pnula, Aby jimi k smilování hnula; Slzí proud bolesti ulevil – V tom se její otec probudil.

Jak při lesklém slunce vyřítění Pošmourný se rozepláší mrak: Při otcovu milostivém zření Dceřina tvář zjasnila se tak;

Kvapem dusí těsné povzdechnutí, Ustka bledá k usmívání nutí, Když ji otec vroucně obejme, Tvář jí hladě, tak se mluvit jme:

„Bylas dceruško u věřitele? Byl on tvojí prosbou obměkčen? Nu? Ty mlčíš? – Mluv jen, milá, směle! Já na nejhorší jsem připraven.“

„K čemu nadějibych marnou lhala?! Růženka ve hořkém želu štkala; Ještě dnes musíme ze domu – Lečbych splnila výmínku mu.“

„Všecko, všecko! – zní hlas kmeta mdlého – Jen když ještě déle počká dluh, Zapravit že budem moci jeho, Dá nám nové síly jistě Bůh;

Teď jest aspoň na čas spomoženo – Nevíš ani, dobrá ty Růženo! Jakby z tohoto mně stavení Lítostivé bylo loučení!

Zde v té chaloupce se slunce zlaté Ponejprv se na mne zasmálo; V té chaloupce srdce city svaté Lásky nejšťastnější seznalo;

Zde mi máti tvá dny osladila; Zde mne tebou otcem učinila; Vydechla zde čistou duši svou; Zde tys byla mojí podporou.“

„Probůh! – dcera mu do řeči padla – Probůh! Nekojte se plachým snem, Naděje nám letorost již zvadla!“ „Zvadla!? – praví stařec s úžasem –

Aj, zlá Růženko! jak jsi mne lekla! Že chce zprávce čekat, prvés řekla, Výmínku když jednu vyplním; Jakou, tedy mluv, ať osud vím!“

„Slyšte, jakou dluh chce čekat cenou, A netraťte ducha přítomnost! – Vece, tvář si krejíc uzarděnou – Slyšte a se zhrozte – chce mou ctnost!“

Ohromený zvolá kmet: „Ne, dítě, Bůh od také hany zachrání tě; Nedopustí, aby stáří mé Nepravostí bylo zprzněné.

Nuže, tedy z chaloupky mne neste, Blahé minulosti svědkyně; S Bohem zahrádko! Se louče dnes tě S okem mokrým spatřím posledně.“

A již v očích se mu slzy stkvějí, S těmi dceřiny se pomísejí; Usta umlkly, jen temné ach – Ohlas budí v chyše dutinách!

„O že mudrcovu nemám hlavu! Bědovala něžná Růžena, Prostředekbych najít byla v stavu, Jehož hledám bolem sklíčená.

Ale předce ještě nechci zoufat, Vždyť mám přátely, v ty budu doufat; Přispějíť, když vše jim vyjevím.“ Vyvinouc se otci – spěchá k ním! –

Růženko! Jaks špatně v světě zběhlá! Bohat kdo, má přátel přemnoho; Chudoba na koho si ulehla – Nepodrží ani jednoho.

A tak se jí také veskrz dělo: Nejvíce se před ní uzavřelo; Někteří ji politovali, Jiní, hanba! ani neznali.

Horkých slzí tok jí kalil líce, Lkajíc klesla umdlená na zem: „Tedy žádná pomoc v světě více! – Běda, že jen slabá dívka jsem!

Kéžbych silným jinochem se stala – Ještě dnesbych se na vojnu dala, Mzdubych dostala od vrchníka, A s ní zaplatila vilníka.“

Jak když síň se osvěcuje bleskem, Kterou prv tma černá objala: Takto její mysl temnou steskem Plamenná myšlénka projela;

„Díky! volá k nebi blankytnému, Teď jest spomoženo otci mému!“ V moři čisté slasti plesala, A do komnaty své spěchala.

Vlasy bělé, líbající paty, Vlastní ruka musí ostříhat, A pak hodlá bratra svého šaty – An nedávno zemřel – na se brát;

V mužského tak rychle přetvořená Kvapí k městu; celá unavená V bráně bázlivým se hlasem ptá: Vojenský kde vrchník ostává? –

Již se k jeho domu přibližuje – Již se třesouc béře za dvéře – Strachem její srdce poskakuje – Leká se – dlí – již již odevře.

Nesměle blíž kráčí k vrchníkovi: „Nechtělbyste, temnými dí slovy, Nechtělbyste mne ku tému vzít? Rádbych, pane! chtěl vojákem být.“

Oči sklopíc s kloboukem si hrala. Vrchník vstana, kročí blíže k ní. Ona zbledla, hned zas zčervenala – Když on ostrým měřil okem ji;

Hlas již jemný mu byl podezřelý. A jak užasl, když útvor celý Ženský v jinochovi znamenal! Příčinuby toho rád byl znal. –

„Vojákem ty mládenče chceš býti? Vždyť pak jako děvče slabý jsi; Kdybys v boji děla slyšel hřmíti, Duše tvá se celá uděsí.“

Vrchník řka, od ní se odvracuje. Růženka předc prosbu opětuje: „Vždyť já, pane! ještě mladý jsem, A silnější budu každým dnem.“

„Byťby ti to chtěl i prohlédnouti, Vrchník dí, nemohu, hochu můj! V pevnosti se nelze ani hnouti, Setniny již mají počet svůj.“

V zoufalství mu ona k nohoum padá: „Smilujte se! – úpěnlivě žádá – Nechceteli pro mne samého, Alespoň pro otce šedého.

Tedy ouzkost celou vyslechněte, Zasloužíli politování. Jistě že se nad mnou ustrnete! – Lichvář otce z chyše vyhání,

Jestli že dluh jemu nezaplatí, Dříve než se slunce za vrch ztratí; Kdyby otec nebyl znemocněl, Jižby peníze byl dávno měl.“

Lásku takou vidím vylákati Slzu z oka bojovníkova; „Nuž! jí praví, má se po tvém státi; Zaplať každý dluh, co otec má.“

Tiskna jí do ruky spěšně zlato. „Nyní nelze děkovat mi za to! Ona dí, až otce potěším, Pak se věrností vám zavděčím.“

Pryč je! – K domovu jest její spění; Cesta se jí pořád delší zdá; Nemůže se dočkat okamžení, V němž peníze otec uhlídá.

K otci přijdouc, zlato v klín mu hází: „Otče! volá, zde pomoc přichází!“ Než on zkaliv jasnou tvářnost svou, Odmrštil od sebe dceru ctnou.

„Sebes i mne, mluví, zneuctila, Varuj a s mých očí se hned kliď! Ty jsi neřestí se zohavila – Plít na tebe bude vešken lid.“

„Zadrž starče!“ – vrchník rychle praví, An pozadu byv, před ně se staví – „Dceř tak ctnosti plnou, jako tvá, Nekojila matka nižádná.

Jen pro tě oblékla mužské šaty, Vojákem pro tebe chtěla být; A ty ji chceš za to kletbu dáti? Zlato vem; o ni chci péči mít. –“

„Ne, o zlato otec nestojítě, Volá kmet, vem je a nech mi dítě; Kdo má takou dceru jako já – Ten bohatstvím pravým oplývá.“