Z jitra zorného ven vyjdu
Brokovnici svou nesa,
Jak do pasek trávných přijdu,
Mutné srdce zaplesá.
Tiše, divoce se loudím,
Když zvěř plachou robit mám,
Celý den po rolí bloudím,
S milostí svou něžnou sám.
Blednou sic mé líce venku,
Když hvozd temnost zakrývá;
Zpomena však na milenku –
Srdce znova okřívá.
Sličná jest, jak anjelové
Se v své kráse malují,
Slasti pramen – její rtové;
V její očích Milek tkví.
Ztepilý tak útvor nese,
Jak jej nosí Diana,
Když po nebi plynouc, v lese
Z doupat loudí stáda svá.
Když mi příchozímu domů
Vstříc s hubinkou chodívá,
Večeř vlídně podá, k tomu
Píseň českou zazpívá:
Lovec měšťanům rád přeje
Blaho mánskou zpěvohrou;
Jeho dívka s citem pěje,
Při ní lovci trudy mrou.