„Ať žene pásti Hanynka,
By hodně mnoho nadojila!“
Tak volala má maminka.
A jak to jenom promluvila,
Odvázala jsem kravičky,
Do husté hnala travičky.
Již hora slunce zakryla,
A já jsem předce ještě pásla;
Rosinka kvítí perlila,
Tu se mnou zima trochu třásla;
V tom jsem Ho zhlédla k sobě jít –
Hned počalo mně horko být.
Šel ke mně, jehož ráda mám,
Než říci to mu předc se stydím;
Co dělá? vzdy se tajně ptám,
Když jeden den ho jen nevidím.
Předc když jsem Ho dnes viděla –
Že spím, jsem se mu stavěla.
Jak ke mně přišel, zůstal stát,
A potom vedlé mne si klekl;
Již v ouzkosti jsem chtěla vstát –
V tom k sobě on ta slova řekl:
„O, krásněj žádná růžinka
Nekvete než má Hanynka.“
Pak si na vonnou louku sed’.
Slyšela jsem Ho jemně vzdychat;
Z pestrého kvítí věnec plet’;
Já jsem se bála nahlas dýchat;
A jak mně bylo nesmělo –
Když mi dal věnec na čelo.
Najednou ale tichý byl;
Že nespím, bych již byla řekla.
V tom ale mne – ach – políbil.
Ó, jak jsem přehrozně se lekla!
Kdybych jen byla nespala –
Bylabych ho pokárala.