Já jen skrovňounkou zahrádku S kvítím rozmanitým mám; Pročež kytky na památku Přátelům jen milým dám.
Předsevzal jsem si pro Annu, Drahocennou starou pannu, Nejstkvostnější kvítky vzít, A je v ladný věnec svít. –
Velké oči Lada měla, Milostně ji krášlily; Z malých ust řeč libě zněla, Slavíci s ní sočili.
A hle! – V Anny oblíčeji Obě krasoty se smějí, Že je převrácené má – To snad mnoho nedělá?
Praví se sic: „Její rtové Fousem že jsou oděni;“ Proč pak mají jen mužové Fousy mít, proč ne ženy? –
Bachus nelze víc se stkvíti, (Ne že umí notně píti, Ne pro břicha výtečnost;) Jen pro její výmluvnost.
Proto jen, že chyby žádné Život její nekalí, Křehýčké když děvče padne, Kletbu na ni uvalí;
Arci ty že pomstou zňaté Nectíc Anny mravy svaté Uštipačným hlasem dí: – „Slepice zanášejí!“
Černější na utrhání Nikdy lež nezpomněla; Proto snad, že z nenadání Z domova pryč odjela? –
Nemoc těžkou předzvídala, Proto se do města brala; Kdyby u nás Doktor byl – Bylby ji byl domov kryl.
Rce: „Kdo světu věří, bloudí, Nic v něm není dobrého!“ Nemyslete, že tu soudí Z sebe snad na jiného.
Kdyby byla v jarním květu, Třebas oddala se světu – Lepost mravů příkladná Nyní na vše roušku dá.
V ní všech ctností plamen hoří, Zvláštně božská pokora; Proto, kdo se jí nekoří, Náramně naň krákorá;
Každý den jde do – – – „By noviny uslyšela?!“ – Nehyzdí jí chtivost, klam – Jde, by rozjímala tam.
Všecky chyby, co zaslechne, Hledí k výstraze roznest; V haně proto neoddechne – By se jasněj vznesla čest.
Že ze svého půl přivtělí K neřestem, to moudrost velí – By ve věčší ošklivost Uvedla vši nepravost!
Dí: „že byli ženichové Často láskou k ní jati;“ Tu že nelhou její rtové, Každý musí vyznati;
Mužům není nic tak milé, Hospodářství co spanilé, Anna že mu rozumí – Truhla s stříbrem vyjeví.
Vady všickni mužští měli, Proto nechtěla se vdát; Ale ne – že ji nechtěli, Naučíce se ji znát.
Jak na slabost mužskou hlédla – Outličká jí tvář hned zbledla, Zlou se schválně stavěla – By se jich jen zprostila.
Přísnou ctností ozdobená, Nepřátel má celý sbor; By nebyla otrávena, Velmi musí dát pozor;
Nevěří žádnému lehce, Proto doma jísti nechce, K příteli, jejž dobře zná – Ráda se pozvati dá.
Hojně s ourokem mu platí, Že ji nechá darmo jíst: Neb ho učí lidi znáti, Nemusí noviny číst.
Všecky tajnosti jí samé Z kraje celého jsou známé, Zvěstovatel, Noviny – Čárně se v ní spojily.
Lidé sice povídají: „Že ty ještě pomlouvá, Co se jí najísti dají.“ Když jen pravdu povídá,
Že, ač hrůza peněz vyjde, Předc jen leccos na stůl přijde, Omáčka že chut nemá – Což je pravda pomluva?
Proto, lidé že v neštěstí K ctnosti se utíkají, Když je bída tepe pěstí, Libě zardí tvář se jí.
Chudým nedá nic jiného – Než kus chleba plesnivého, By se bídní nestali – Kdyžby dobré poznali.
Haní ji, že soudků mnoho Kořalky prý vypije; Člověk když – to máte z toho – Fabriky podporuje!
Pro ni jest to nápoj pravý; Neb k jejímu slouží zdraví, Choré oudy zahřeje, Anna znova okřeje.
Pročež jsem si po vše časy Umínil jí věnce vít; Jí ku poctě vzdy mé hlasy Souhlasně jí budou znít.
Tupte jazyci ji hadí, Předc ji duše krása vnadí; Dokud v žílách teče krev – Můj ji chválí slavozpěv.
Cookies on Poetry Cove