O lásce když Ludvíko zpíváš,
Petrarky Lauru myslím zřít;
Milosti touhu v ňadra vlíváš;
Na odpor jak Ti těžko být!
Cit bezejmenný mne blažívá,
Celým se rozlívá tělem,
A ve mně žádost tu plodívá: –
Kýž jsem Ti víc než přítelem!
Ale když – ó té slasti spasné –
Pěním chválíváš přátelství,
A ním oko Tvé modrojasné
Roznícené slzou se stkví:
Myslím, že Fébova zní lyra,
Neb že stojím před anjelem,
A prosba na rtou mých umírá: –
Kýž jsem jenom Tvým přítelem!
Laditi chci dnes harfu sobě,
Ladit hlasem liboznělým,
A první píseň mou se Tobě
Podat přátelskou osmělím;
Pak bohyní ať líce zblednou
Ve rouše ve stříbrobělém,
Když uslyším z Tvých ust jen jednou:
Mládenče! Tys mým přítelem.