Když vše vedro praží, a kytky vadnou,
Skot jarý v potocích napájí pastýř:
Žížeň i mne nutí k toku – v něm Tě zřím,
Ludovíko!
Když se Luna kolébá stříbrolíčná
Vltavských ve vlnách šumem čeřících:
Tvůj se útvor i tam zableskne ladný,
Ludovíko!
Když Morfevs unylé oči mně klíží,
Hejno snů letavých mne dle zahrává:
Tvé vtkané je ve každém jméno krásné,
Ludovíko!