Řekni, Líno krásná! jsili
Anjel s nebes kůrů, čili
Člověk pouhý, jako já?
Nebo vlastnosti snad obě
Sjednotila čárně v Tobě
Veleslavná příroda?!
Ať se jiní chlubí z toho:
Že viděli králů mnoho,
Že zírali světa lem;
Jábych měl mít více soků –
Neb v Tvém modrojasném oku
Zřel jsem nebe, spolu zem.
Když se v slze zrcadlilo
Líny obojí: mně bylo,
Bych se vrhnul k nohoum Jí,
Nevinnosti poctu konal –
A pak u své Líny skonal
Smrtí v světě nejsladší.
Bylbych nektar myslil ssáti:
Kdybych byl směl ulíbati
Slzu z oka plynoucí;
A přes líce Bohem zňaté
V pobožnosti blahosvaté
V ňadra její kanoucí.
Slza druhdy sice chladí;
Než Tvá zňala, ač mne vnadí –
Zhoubný plápol v srdci mém;
Has jej lásky vyjevením,
Neb mne znič svým odepřením –
Tebou pojít volný jsem.
Stejné city se mnou mášli:
Lásky věncem mne okrášli,
Vyznej nejpěknější cit;
V čem Tvé srdce blaha hledá?
Či to vnady Tobě nedá –
Nebe dát, v něm šťastná být?
Arci ctitelů sbor jíti
Vidím, slušný obdiv clíti
Kráse s ctností snoubené:
Vímť, že přijdou vzdělanější,
Vím, že najdeš bohatější –
Věrnějšího ale ne.