Co, druhu! sen?
Rci, mám mu věřit?
Ním los svůj měřit?
To řekni jen –
Co sen?
V hrobě tmavém černě oblečený,
Spal jsem ondy těžký, věčný sen,
Rozmarinou v čelo ověnčený,
Kvítím kolem pestře obložen;
Žalmy slyšel jsem u hrobu pěti;
Ruka knězova jej žehnala;
Pak jsem viděl odtud všecko spěti –
Adelína jenom ostala.
Klečící tam na mém hrobě novém,
S vroucností se za mne modlila,
Slza velká v oku oblakovém
K nebesům o těchu prosila.
Pak se zdvihla, jaksi posilněná,
Rovnala zem hrobní prstami,
Vyvolených září osloněná
Zasívala hrob můj růžemi.
Aj hned kvetly na něm růže bílé;
Jedna se jen vzhůru červená,
Osvěcuje všecky růže mile,
V hrobní soše slova plamenná:
„Jinoch tenby povstal, nepřející
Mocnost jehož v rov ten uvrhla:
Kdyby dívka jeho milující
Růži červenou ztad utrhla.“
Služby Boží se již dokonaly,
Z chrámu četný panen sbor jít zřím,
Předsevzetím blahahojným plály,
Ctnost vzdy milovati, líce jim;
Smutně okolo šly hrobu mého,
Každá slzami jej rosila,
A utrhši bílou růži z něho
Ní si svá ňaderka zdobila.
Všecky odšly! – Ouzkostně se vinu
V hrobě, zbaven vešké naděje,
A v tom kráčeti zřím Adelínu,
Zřím, a srdce znova okřeje.
Kleknouc červené po růži sáhne –
Já si smrtelný pot utírám –
V tom Ji kdosi pryč od rovce táhne –
Růže kvete – a já umírám.
Co, druhu! sen?
Rci, mám mu věřit?
Ním los svůj měřit?
To řekni jen –
Co sen?