Den bílý byl, kos hvízdal plaše a louky samý květ. Hnal šohaj ovce do salaše, ach, jak ho těšil svět!
Pěl dovádivě jako sedmihlásek, měl jasný hlas a pružný jako vlásek, na čapce kytku koukolí a bystré oči sokolí!
Od lesa k lesu šohaj jásal, od hory k hoře pěl. A kde své ovce nejradš pásal, tam budku v skále měl.
Tam skládal pohádky i svoje zpěvy, tam vídal ženky lesní, vílí zjevy, tam často z mlýna rejdil čert a s šohajem si tropil žert.
Však čertů bál se šohaj málo, mělť stále černobýl; a tak se na něho vše smálo a šohaj vesel byl.
Kdys výskl na pasáka, kde ho vídal, jenž hned mu s kopce zpěvem odpovídal. Pak hned se ozval dívčí hlas a šohaj odpovídal zas:
„Aj, vane vítr z horké země a ovcím chce se pít! Aj, děvče zlaté, přijď si ke mně, ač, chceš-li dnes mě mít?
Mám pro tě kytku, viz ji na klobouku, mám kvítí, co chceš, mám ho plnu louku, a chceš-li večer hocha mít, pojď kvítí trhat, věnce vít!“
–- „Aj, vane vítr z pode hájku, jde přes sousedův lán, již nechci tebe, můj šohajku, neb ty jsi velký pán!
I vrátím tobě zástěrenku bílou, a hned si hledej, třeba v lese milou! Hle, nad salaší čertův most a pod ním lesních ženek dost!“
– „Ba není pánem chudý synek, vždyť nemá zlatý pás. I vij mně vínek z rozmarýnek a z bílých sedmikrás!
Já přijdu zas, já přijdu po večeři, až hvězdy vyjdou, až se víska zšeří, pak děvče zlaté přijdu k vám, a táta se mnou k námluvám.“
– „Jen zůstaň, synku, doma s tátou, jdi časně večer spat. Teď namlouváš si jistě pátou, i měj si šestou rád!
Mé srdce spí, a věř mi, o tě nesní! Teď, chceš-li, miluj třeba ženku lesní. Již nechoď, synku, nechoď k nám, a ani s tátou, ani sám!“
– Nu, tak si, děvče, najdu ženku – je svatojanský den. Jen sedni večer ku okénku a přaď tam bílý len.
Tam přijdu s ženkou, sedě na jelínku, však zaběduješ: ,Vrať se, milý synku, dnes ženky v lesu mají kvas a ženka tobě zláme vaz!‘
– „I nevěřím ti, synku bodrý, že byl bys taký rek, že nezděsí tě plápol modrý těch nočních světýlek!
Že nesplaší tě rej a běsná chvíle, bys dal svou ruku žence nebo víle! Leč, běž a chop se lesních vil, tam bývá smích – však rovně kvil.“
A bodrý synek poskočí si, dá čapku v pravo v bok a kytku, co mu na ní visí, hned vrhne na potok.
„Aj pluj, kytičko, pluj tam svižně za ní, že já jí přeji, ať se stane paní, ať přijde pro ni z města pán, neb já jsem chud – a nemám lán!
Vždyť nemusí být šohaj její! Pryč! v hrsti s fujarou! A hraje, až se lesy chvějí, svou píseň bujarou.
S ním pěje les a hraje tes i stráně a z vísky zaznívá sem Anděl Páně. Hle, již se dělá noční šeř a černá háj a tmí se keř. – – – – –
Cookies on Poetry Cove