Sedí pacholík v úvoze,
ve vlhkém hraje si písku,
budky klene si na noze,
staví si pískovou vísku.
Slunce v obloze mocně plá,
do úvozu parno leje –
z písku se budka sesýpá,
- pacholík se tomu směje.
Z pacholíka se jinoch stal,
písek nemá proň již vnady,
hříčkou jinou se zaujal –
v povětří staví si hrady.
Však děje se mu zase tak,
jako když stavěl si budky,
čarovný zjev mu klame zrak
a kácí se zase v ssutky.
Budova snů tu odevšad
se sype jak zříceniny –
však – klesl-li jeden vzdušný hrad,
již staví si jinoch jiný.