Plují temné mráčky po nebesku,
provází je luna v jasném lesku,
po paprscích luny anděl spánku
tiše stoupá do všech lidských stánků,
rozestírá křídla nade sirou plání
a již nad celou se zemí sklání
tichý sen.
Ach, jak milo všude po okolí,
jen v mém srdci nespí strasť a boly;
nešťastné to srdce bdí jen věčně,
marně touží v nedostižnou dáli.
Běda! běda! srdci unylému,
pokud neuchystá pokoj stálý jemu
věčný sen!