No loudejte se
s těmi kolečky,
ať to zaořeme,
moje volečky!
Brázdu za brázdou,
líchu po líše,
jako když študent
krasopis píše
Nobý!
Zrovna kráčejte
pořád svou vahou,
dokud je pole
napito vlahou;
vlahou nebeskou,
dobře se ruchá –
těžkéť orání,
když je zem suchá
Čehý!
Vranka poletá,
červy vybírá;
od humen na mne
má milá zírá
a hubičky mně
rukou posílá;
pones mně je sem,
dívko rozmilá!
Hohó!
Ona nemůže,
ona nemá kdy,
již ji nevidím.
stát u zahrady;
vběhla do dvora; –
zaplať jí Pán Bůh
za ty hubičky,
snáz teď vedu pluh
Ou!
Až já přijedu
domů z orání,
až si poklidím –
půjdu si za ní.
A musí mi dát
sladkou hubičku
Lepšíť než deset
těch po větříčku
Nobý!
Dá-li jich deset,
hude přes stovku
a dá-li jich sto,
přes tisícovku.
Ona však nedá,
šetří jich, šetří;
dá jednu neb dvě
a na nejvýš tři
Čehý!
Jen když já od ní
ty tři dostanu,
já si jich při tom
třicet ukradnu;
s tím se spokojím,
dobrou noc jí dám –
dám jí dobrou noc,
a půjdu zas k nám!
Hohó!
Jestli je hříchem
hubičkování,
já budu činit
přísné pokání;
budu putovat
na Svatou Horu
a ona také –
půjdeme spolu.
Ou!