Srdce mé jest velemoře dmoucí,
oteckou jež obejímá zem,
nebesa se obrážejí v něm,
na jichž vrchu sedí Všemohoucí.
Perly nesčíslné, stříbroskvoucí
leží na dně jeho hlubokém
a ty často loví v oku mém
rusalky – ty city moje vroucí.
To můj poklad, z něhož oběť skládám
na oltáři nebes, lidstvu, vlasti,
láskou k tomu puzen nekonečnou.
Dobrodinci! i vás, kleče, žádám:
přijmětež ode mne ze propasti
srdce vyváženou: „slzu vděčnou“.