Po vodní tam po hladině
pluje labuť milostná –
rozléhá se po pustině
píseň její žalostná.
Stojí bílá skála v moři,
na ní kvete zlatý máj;
lká tu krásná labuť v hoři:
„Skálo, skálo, půjč mi ráj!“
Bez pohnutí dlela skála,
labuť slyšet nechtěla –
májem květným stráň jí plála,
pyšně v moře hleděla.
Vzdychá, zpívá, slzy roní
labuť bílá, spanilá –
hlava se jí k ňadru kloní,
prchá duše unylá. –
Letí k čarné skále směle,
už je v ráji nahoře –
zatím tělo stříbroskvělé
klesá, klesá do moře.