Hučí vody, šumí stráně,
mraky visí s nebes báně,
temno tíhne krajinou;
tiché, klidné vůkol pláně,
jenom opozděné káně
bloudí ještě mýtinou.
Smutně vrba v zem se sklání,
travou sviští větru chvění,
teskné tuchy mysl rvou,
ještě sedím v zadumání,
volným krokem bolná snění
opuštěným srdcem jdou.
Nelkej, srdce, ještě stále
žije Onen, k jehož chvále
všeho tvorstva hlasy zní;
nechť dál kráčí osud klatý,
v světla doufej zákmit zlatý,
ač se obzor ještě tmí.
Ano, doufám v světlo Tvoje,
ač sklamány touhy moje,
doufám, Bože, v lásku Tvou,
také Tobě, vlasti moje,
vyjasní se světla zdroje
vytouženou svobodou!