XIII.

Že číš hněvu, zášti mezi králem mezi panstvem jest již vrchovatá, že již skoro překypuje málem, vypráví si o tom hrad i chata.

Již král Václav volá svého kata, aby Závišovi srazil hlavu. Lid se kupí přede hradní vrata, divné řeči pronášeny v davu.

Náhle jezdec mezi zástup vrazí. „Ustupujte s cesty, zpátky, drazí!“ Ostrou dýku s velkým pergamenem zatknul do vrat – a již letem mizí,

jak by prchal s uloupeným plenem. Zná ho někdo? – Je to jezdec cizí. V žasu čte král: „Zde list odpovědný posílá ti české panstvo, králi,

válku s ním, boj krutý, déle má-li ještě býti vězněn Záviš bědný. Jdeme na tvé hrady, na tvé zboží; počínaje dnešním kuropěním,

nejsi životem jist, ani jměním. Meč a oštěp mezi nás se vloží!“ Tehdy rozlítil se Václav krutě a již rozhoduje o pokutě:

„Vida, jak jsou páni pyšni, chlubni! – Mistře! Závišovi hlavu srubni. Poneseme od hradu ji k hradu, ať zří, jak znám trestat pych a zradu.

Když ji spatří se zbujného sídla, rázem spadnou jejich pýše křídla!“ – Jde kat; v cestu vstoup’ mu dvořan jeden. „Králi, myslím, že jsi v omyl sveden.

Škoda Závišovy hlavy katu, věru stojí ještě za výplatu. Věru také pohledati musí, ne snad pro ten spanilý vlas rusý,

ale pro ten její rozum zdravý. Proto slyš, co věrný sluha praví: Živého veď ode hradu k hradu, brány otevrou ti bez odkladu.

Jsou to nepřátelé četní, mnozí, maloučko se tvého hněvu hrozí. Ale jestli povíš: „V moci vaší Závišův jest osud, vaše vzdání

před krutou jej smrtí jenom chrání,“ – koho tato slova neodstraší? Brány otevrou ti bez odkladu. – – Proto veď jej ode hradu k hradu!“

Sotva spatřil zase nivu zkvetlou, poznal Záviš, že svých bratří metlou. Přiveden je před hrad. „V moci vaší Závišův je osud, vaše vzdání

před krutou jej smrtí jenom chrání!“ Koho tato slova nezastraší? Dobyt Krumlov, Hradiště tak snadně a již Hluboké tu hradby trojí,

jak tři obři neustupně, chladně proti voji Václavovu stojí. „Pana bratra vedeme ti, Vítku, kmene tvého nejzdárnější snítku.

Rychle otevř brány svého hradu, nebo srubnem’ hlavu bez odkladu!“ Odpovídá Vítek s tvrdé hradby: „Bláhový, kdo v takou léčku pad’ by?

Co si myslíš, roto, toto pravíc? Závišova hlava stojí za víc. Udeřte si jenom na mé brány, – věru dovedu se bíti s pány!“

Z ležení zas letí povel k hradu: „Vítku, otevř brány bez odkladu!“ „Neotevru také zpupné chase!“ odpověděl, – odpovídá zase.

„Na lešení se Závišem nyní!“ dí král; jak zní rozkaz, vojsko činí. Smutně srdce umíráčku bije; ruce spjaty, obnažena šíje.

V posled Záviš pohled’ v známých tlupu. Hlava oddělena ode trupu. – Zaplakal tu Václav schvácen bolem, na sta statných pánů slzí kolem.

Panské slzy záhy usychají... Lid však plakal veřejně i v taji, plakal pro Záviše neustále, déle plakal, než-li pro Václava krále.