XII.

Šlo léto, podzim, zima kolem... Pan Záviš v černém klenutí sám ještě se svým vzdorem, bolem. Král káže, radí, hrozí kolem

i mučírnou, – leč nenutí se Záviš ještě poslechnout a poslouchá jen řinkot pout... Šli dnové kolem jeho věže,

jak myšlénky, jež bez otěže se táhnou širou ducha stepí. Šly noční stíny jako zakuklenci, jichž příšerný zjev, velkolepý

tě leká, hrozí, děsí, straší. Kol táhly divé větry, pěli ptenci a řvaly bouře, hučel hrom, až dostaly se na nejzazší

kraj obzoru, kde slábla síla jejich. Když mračný podzim kráčel po alejích a v žasu chvěl se každý strom, tu někdy zrezavělou mříží

pad’ svadlý lístek, kde se hříží v dum vlny smutný Záviš. Lístku zjev mu vypráví, jak hynou, vadnou tam venku jeho četní bratři.

V železná pouta ukovaný lev naslouchá, – v zamyšlení patří a v slzách na zem vlhkou, chladnou – a myslí na skon, na záhubu.

Vždyť na mohutném silném dubu snů, přání, tužeb, vůle, nadějí list po lístečku vadne, hyne, zmírá; rej s nimi divé větry svádějí,

že každá haluz bude záhy sirá. – Co myšlének kdy lidskou myslí kdo pozoroval proletat, duch o čem kdy snil neodvislý,

co vězeň sní jsa v pouta spjat: vše poznal Záviš za ty doby. Jak na studené mrtvých lůže, na omšelé a nízké hroby,

kdys padá svěží lístek růže: tak zaletuje k němu touhy květ, by volně opustit moh’ kobku dusnou, a chvíli pozorovat kraj a svět,

než slunce zlaté za hor zajde lemy, než červánkové na hor štítech usnou, snů anděl unavenou uspí zemi. Rád potom semo by se vrátil zpět,

kde světlý anděl těchto vzpomnění noc každou v jasný den mu promění. Pak úzkosti had, ještěr zoufalosti se nesmí k němu svíjet v kotoučích,

ni pout už nebude mu slýchat smích, při němžto stydne krev a mrazí v kosti. Zlý dravec upomínek, hltavě jenž jím se živí, prchne zmámen.

Žal náhle zmizí jako kámen, když v klín jej hodíš víle Vltavě. Podobných stesků rotu neveselou den za dnem viděl táhnout černou celou,

že stálá myšlének to byla bouře. Duch stále proti nim se stavěl k vzpouře, jak v skály blesk, v ně bije bez ustání, je trhá, jako silný vichr mračna.

Jak dlouho duše jeho klidu lačna, jak často v zápasu již skoro smrtelném pot studený mu kane s bledých skrání, když hrozných pochyb hrozný přepadá jej tém...

A náhle duch se vzchopí – – – – – – - – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – - – – – – – – – – – – – – – – – Lev to, hřivou jenž pozatřese, všechnu střádá tíseň a všechnu bolest chabou, zimomřivou. Již pochyb, zoufalosti láme mříže,

pout necítí a nezná jejich tíže, již vyletuje v prostor beze hrází a na divoké cestě doprovází jej mohutná a vášně plná píseň.

Ta píseň! – Jeho! – Někdy rovna supu, jenž rozhlédá se po krvavém lupu a v letu o spár sobě brousí spár – a někdy zemdlená se vleče v dáli...

to lev je, jenž jsa znaven, chor a stár, se uchyluje mezi pusté skály, by nikým nezřen dokonal tu žití běh. A jindy zas je tichá, tklivá, plná něh,

jak první píseň malých skřivánků, jak povzdech stromů, večer při vánku když sobě vypravují, luzným zjevem vil, kde který jinoch zaveden a sveden byl...

Nechť písně té jek divý, dravý, nechť ohlas smutně usmívavý se ozve z Bílé věže hloubi, lid jdoucí kolem kroky staví.

Jej lítost jímá, v pospas zhouby že vydán taký slavný bohatýr. Tu mnohý v zamyšlení k věži sedá a poslouchá těch divných zvuků vír

a rozechvěním mnohá líc již bledá a hněvem nejedna se chvěje ruka. Jde sestaralý, přihrbený děd i poučuje zdiveného vnuka,

že český pán to Záviš tamo pěje, co zakusil a vytrpěl již běd. Jdou jiní obdivovat čaroděje, jenž všecko ví a umí, všechno zná

a kdyby jenom měl chuť a měl vůli, že jistě může vyletěti z důli a na svobodu jako plaché ptáče. V podvečer plaše jako motýl bílý

se mihne děva, stane u věže... Když Závišova píseň rozekvílí se nocí, srdéčko jí také pláče, krev k nachovým se líčkám rychle valí,

když slyší tesknou píseň o skřivánku, jen kdyby pérce měla, žlutou blánku – – Již oko se jí vlhkou slzou kalí. Jak neplakati? Vždyť je také sirá...

Hoch zmilitký jí zmizel nenadále a zašel, kde voj panstvo z Růže sbírá, by pokořilo ukrutného krále, a pýchu potrestalo jeho mládí.

Boj o Záviše české panstvo s králem svádí!