XI.

Šlo léto, podzim, zima kolem. – Pan Záviš v černém klenutí sám se svým vzdorem, se svým bolem. Král rozkazuje, hrozí kolem

i mučírnou, – leč nenutí se Záviš ještě poslechnout a poslouchá jen řinkot pout. Zem zvítězila nade mrazem

a líce sobě myla v sněhu. Tu v dovádivém lehkém běhu v snech rozběhlo se jaro na zem. A běží, běží, nelení;

kam šlápne, všechno zelení, kde pootevře snivá očka, již usmívá se fijaločka. Má na sta luzných tovarů

a rozsévá je v rozmaru kol Bílé věže a pak znovu, až ku tichému Svojanovu. V něm, obklopeném tvrzemi,

v něm bledá žena v hrozné muce své líce myje slzemi a v žalu bílé lomí ruce. Když usne synek, malý spáč,

jej matčin kvilný budí pláč, když zděšeně se robě budí, jej matka vine k svadlé hrudi. „Kde, poupátko mé, otce máš?

Ach, neplač, malý sirotečku, či víš, jak smuten osud náš, jak tatíčka ti jali v léčku?“ Leč náhle osech’ vlhký zrak

a Jitka vzchopila se k činu. „Jsem ženou, matkou také však a otce musím vrátit synu!“ Svit naděje jí v duši pad’

i tajně opustila hrad. Jen naděj nesla a to děcko, – co z všeho blaha zbylo, všecko. I snížila se potupně,

před králem klesla na stupně a v slzách k němu zvedla dítě: „Snad tento červík obměkčí tě!“ Tu pánům, co jich kolem jest,

zrak zakalily náhle slze, že na vše patří jako v mlze. Král novou ještě snová lest. Již soucit trhá sílu hrází,

jež dány lidské vzdornosti. Cos paní šeptá v dvornosti a k Závišovi v žalář vchází. „Slyš, Záviši, – své vášně sílu kroť

a pomni na své dítě, na svou choť.“ „„Já pamatuju na ně v noc i den; – že se mnou jsou, mi kouzlí každý sen.““ „Své vzdorné mysli, zavilosti nech

a pomni o své choti úzkostech.“ „„Nechť slzy v černou noc jí zkalí zrak – ví, jak jest, že se musí státi tak.““ „Slyš, když ji černé smrti schvátí stín,

kdo siré dítě přijme na svůj klín?“ „„Je člověk tady jenom do věku; když člověk ne, bůh přítel člověku.““ „Tvůj popel třeba nebude mu svat

a v bídě tebe bude proklínat!“ „„Nuž potom vždycky možnost ještě jest, že doví se, co byla otci čest. Tvých slibů kluzká, studená jest hlať;

buď splň mou žádost, neb se klidně vrať.““ Král odchází a čelo jako noc... „Můj Záviši, ty vůli máš, já moc! Dál samota tvé vášně sílu kroť!“ –

Král zmizel; chotě nespatřila choť. Má láska věčně stejnou známku, je věčně stejně silný její stvol, jak pravil kdysi krásně apoštol.

Proč bála by se pout a zámků? Je ticho, jako v pustém chrámku – a truchlý smutek rozprostřen je kol – vždyť měsíc v bledost všechno líče

tak chladně hledí v slzný lidstva dol. Teď rachotily v zámku klíče... Věž Bílá dokořán jest otevřena. To lepá, krásná Závišova žena

již ukojivši zlatem chtíče a lakotu, jež chotě střeže, jak stín se táhne klenbou věže. Jak silná, ó jak mohutná jsi, touho,

by na svobodě byl již za nedlouho! Jak jásavá jí píseň v duši zvučí! Jak šílená mu padá do náručí. „Jsem zase na vždy, věčně tvoje!“

Pan Záviš, cítě blaha zdroje, se zalek’ blížícího boje. Jej zapřísahat věčným blahem budou rty její, věčným klidem zaklínati.

Čest velí zůstati, kde žalář nudou jej strašnou rozumu co nejdřív zbaví, neb hladomorny pojme jícen tmavý, neb záhy přijdou nelitostní kati

a na šij zvednou širočinu rudou. A půjde-li s ní? – Svoboden je na vždy – a na cti svojí dopustí se vraždy... „O Jitko, Jitko!“ zalkal v strašném žasu.

Pak uchopil tu vyhublou a chudou a něžnou ručku její, – ručku jemnou, – jak šílený ji líbal; – objal v pasu to štíhlé tělo, rty se tekly čela...

Ni slova... Neměl pro to štěstí hlasu. A dráhně, dráhně uplynulo času, než Jitka děla: „Záviši, pojď se mnou!“ Jak strašná propast před nimi by zela,

a slova její vánkem byla nad ní. Jen studeného vzduchu rtové chladní jich čela celovali – v tomto hrobě. – Leč Záviš neopouštěl kobku temnou. –

„Proč váháš,“ mluví bledá Jitka tklivě, „či nechceš vidět naše malé robě, jak na svět hledí modrým očkem snivě, jak líčka jeho kvetou nad poupata,

jak za radosti tleská ručičkama, jak za žalosti pláče: „Tata, tata“ – a ke mně tulí se a lkaje: „Mama.“ Proč váháš? Ztraceni jsme okamžikem!

Já odhodlána ke vší oběti, já žena v boji s hrozných útrap šikem, – běd na mne sype se, jak šípů deště: on rozmýšlí se, bože, váhá ještě,

on – má-li otcem býti roběti!“ Zrak její jako lvici zaplál znáhla, když v skok se chystá po svých mláďat vrahu. A již již silou obrovskou jej táhla

a vlekla jej až ku žaláře prahu. Zde síla opustila její páže. Jen hlasem hrobovým se ještě táže: „Ty nechceš, Záviši můj, mému blahu?

Ty nevíš, co ti láska k synu káže?“ On mlčí, strašné rozpaky jej mučí. Jak bystřina, když s hor se řítí svahu, když letí rychleji než střela ručí,

tak náhle strašným jekem hlas jí zvučí: „Hanebný lháři, nechceš tedy za mnou? Ó zůstaň, zůstaň tady, nešťastníku! Již proklínám vši tvoji lásku klamnou,

i polibky, jež na mém čele zebou a rázem konec učinit chci všemu!“ V okamžik dýku tasí z roucha lemu. – Jen s těží ruku zachytil a dýku

a zašept’: „Ustaň, Jitko, já jdu s tebou.“ Krok jenom učinili ze žaláře. – V tom červenavá pochodňová záře jim šlehne v oči, v kvap se blíží vstříc.

Jdou nové stráže. Bědným spásy není. I vzkřikla strašně Jitka klesajíc a dýka zazvonila na kamení. Stál Záviš němě, v neskonalém bolu

zřel na ni jako na zlomený květ. Zda patří na živou či – na mrtvolu? Stráž přikvapila, odvlekla jej zpět. Když samoten byl, tmy jen stály kol,

tu jako děsně rozlícený šakal, jej přepad’ netušeně krutý bol – rval pouta, šílil, zemdlen v posled – plakal. Tu chvěly se ty stěny, temné kouty,

mráz pronikal i kamením i pouty... Vždyť slza muže strašnou bude vždycky. Z té nejmenší duch roste gigantický, kam kročí, – tam již neporoste tráva.

kam hledne – tamo strom se nezelená, buď pomsty uchopí štít, nebo práva. Kdo vynutil ji, potom v bědách stená.