X.

Srdce rozkoší se chvělo blahou, když pan Záviš stanul nade Prahou. Dávné doby radosti a tuchy vidí kolem míhat se, jak duchy.

Tolik velkých, malých upomínek rojí se a splétá v pěkný vínek. Jiné myšlénky mu duší blesknou; myslí na dítě a na choť tesknou.

Od ní královně své závoj nese, nad nímž srdce radostí se třese. Jemněji se vlákna k sobě vinou, jemněji než každou pavučinou.

Jako slunce paprsky jsou v kruhu; pohleď na ně a jak bys hleděl v duhu. – Když pan Záviš v město vjíždí branou, ze všad divné, tajné šepty vanou.

Král ho vítá, zve ho vlídně k hodu, aby na hrad vešel bez průvodu. A pan Záviš, šťastná, dobrá duše jde tak na hrad, málo zlého tuše.

Vystrojeny skvělé kvasy, hody, hojnost krmí, vína jako vody. Dvořanové jedí, pijí pilně, při tom rozmlouvají kratochvilně.

Jen pán z Dubé má dnes chvíli divnou; zamračené rysy jeho líce jaksi divně na Záviše kyvnou, němě vážného cos zvěstujíce.

Záviš v hlučném roji tom a tlumu nepochopil Hynka z Dubé dumu. Pojed’, popil spokojiv se s málem, za to víc se bavil s mladým králem.

Neviděl, jak okem zlého skřítka pozírá naň králova choť Jitka. Netušil, jak hněvu strašná struna chví se v duši biskupčíka Bruna.

Spokojenost v líci Závišově, vtip a poklid v každém jeho slově. Náhle královně se dvorně klaní: „Dovolíš mi, královská má paní,

abych darem poctil milost tvoji.“ Zraky všechněch utkví na závoji. Skvostná věru práce, pravé divy, také neviděli, co jsou živi.

Královna, jak na ni zved’ by kopí, ze zlatého křesla se tu vzchopí! „Věru skvostným obmyslil’s mne darem, – jistě utkán kouzel tvojich čarem.

Tenkráte se mýlíš, kouzel mistře, poznávám cíl tvého daru bystře. Aj mne nedostaneš do svých tenat, abych láskou měla šílet, stenat.

Vím, že Kunhutu jsi zmámil něžnou, a po tom hrál si s Jitkou, druhou kněžnou. Lituju, že jenom jsem se tekla této pavučiny, díla pekla.“

V oheň, na němž vonná myrha hoří, drahocenný závoj hněvně noří. Závoj jedním dechem ve chmýr vzplane: „To jest můj dík za tvůj podar, pane!“

Dvořanové hledí udivení: Záviš zbled’, jak krve když v něm není! Neděl slova, obrátil se rázně a jde – bez poklony, bez vší bázně.

Vyjde na nádvoří, zavzní rohy, devět mužů skočí ze zálohy. Devět silných mužů v plné zbrani, jak by hnali proti líté sani.

Proti němu stojí jako mraky, výhní hněvu rozpáleny zraky. Aj, tu jeden zvolá nenadále: „Záviši, jsi vězněm svého krále.

Marný zápas, vydej meč v moc naši!“ Smál se Záviš: „Nežertujte, braši!“ Když však druhý po meči mu skočí, divoký blesk jemu šlehne z očí.

Nezavzněl to hukot po nebesku, ani kmitný třpyt to nebyl blesku: země duní, svítí těžké přilby; zápas, jak den soudný tady byl by.

To pan Záviš devíti se brání; jeden padá s rozpoltěnou skrání. Druhému zbraň chabě na zem klesla; kácí se, jak loď, jež nemá vesla.

Bil se Záviš, jak se reku sluší, bil se silným tělem, chytrou duší. Leč v tom okamžik jej zradil příští; jeho meč se v tisíc ždibců tříští.

Když tu nových oděnců jdou roje, stojí sám pan Záviš beze zbroje. Znaven zavrávorá jako zpilý a jest zajat, spoután bez násilí.

K Bílé věži rota s ním se béře, zapadají za ním od žaláře dvéře. Kdo myslí, že svou může zváti hroudu, jsa pán, i červa může zváti k soudu.

I vyslýchá, i soudí, radí, hrozí a po bok ještě stoupnou soudci mnozí. – – Kdo divil by se, že král Václav v hněvu jak soudce zased’, přísný, bez úsměvu.

Že oko jeho výheň zlosti taví, že k Závišovi neúprosně praví: „Já na otci mém odpouštím ti zrady, jen po mé matce vydej zemské hrady.

Chci právu, po tvém nejsem dychtiv zlatu a zdraháš-li se, v ruce padneš katu!“ Stál Záviš klidně, jako krásná socha, a dlouhým hledem měřil krále – hocha.

„Nic nepřemítej,“ král mu na to vece, „jsem vladař tvůj a přinutím tě přece!“ Hnul Záviš rukou, zařinčela pouta. Tu Hynek z Dubé skočí k trůnu z kouta:

„By volný mluvil, kdo tě vyved’ z nouze, má právo žádat, věc to práva pouze!“ Král pousmál se. „Rač se mírnit, kmete; svým pychem k větší přísnosti mne zvete.

Pryč s vaší pýchou, zdrtím vaše vzdory, i kdyby velké byly, jako hory!“ Pan Hynek zře, že marno dráždit lvici, vstal, králi k nohám hodil rukavici.

„Když, pane, v erbu nemáš svaté právo, tu nevím, jak tvé říši bude zdrávo!“ A vyjel z Prahy, za ním četná jízda, s ním mnozí na své hrady, pevná hnízda. –

Pan Záviš v poutech smírně králi radí: „Jsme chybám přístupnější, když jsme mladí. Ta zkušenost z mé mysli nevymizí, vždyť v mládí též jsem padl v sítě cizí.

Pych mladistvý mé ruku podal zvůli a na otčiny zkázu plán jsme kuli. Co stalo se, to praví letopisy; leč vedle toho má číst každý kdysi:

Pan Záviš pozděj napravil své hříchy. – Dím tobě, neboj se té české pýchy. Hleď přivít k svému trůnu, ku své pleci, co Čechové jsou, co jsou věrní reci.

Hleď z českých srdcí pevný štít si skouti, ta za průvodce vezmi na své pouti. Pryč s ziskuchtivou cizinou, pryč s hady! Pak vydám tobě, pane, zemské hrady.

Pak, lépe řečeno, je vydám zemi, ač matkou tvou vše odkázáno je mi. Dnes Čechům jest jich třeba na obranu!“ – „Zvoň“, zvolal Václav, „zvoň si smutnou hranu!

Však ve svém vladaři se zmýlíš skorem – mne neoblomíš takým tvrdým vzdorem. Nechť dále černá klenba Bílé věže tvé hrdé mysli vzdor a pýchu střeže!

Rád ještě někdy padneš na kolena, lkát budeš o milost, jak chabá žena!“ V klín Bílé věže rota reka vedla, v klín, jenž se mračí, jako jícen pekla.