VIII.

Posledního slunce žár se nítí, když pan Záviš trhnul uzdou koně, rukou jasné zraky sobě cloně rozhledal se šíroširou mýtí.

Odkud příšerné ty zvuky zněly? Vlk to, medvěd, nebo jaké zvíře? Supové to nad zdechlými těly? Statný kůň, jenž dosud hlavu klopí,

zařehtal... Oj, pozor, bohatýře, pevně chop’ a jistě naměř kopí. Noc již skoro, sám jsi v šerém hvozdě; běda – opatrným býti pozdě.

Nezná Záviš bázně, nezná strachu, silně bodá koně, v houští, klestu namáhavě sobě razí cestu. Co zvěř, co pták, prchá za poplachu.

Když dál zajel, stanul na příkopě, vidí, že tu není osamělý. Bělostný šat dívčí se tam bělí, vedle panoš na svalnatém oři

a kmet jakýs pekelný křik tropě. Příšerný zjev v slední slunce zoři. Rozježený vous a dlouhý, bílý, strašná hlava holá, nepokrytá;

jako zoufalec se za ni chytá, běsným křikem, řevem sténá, kvílí: „Já vím, že ty rodička jsi boží, Kristova že’s milosrdná máti!

Pohleď na mé nohy... Kámen, hloží, trní, jak je musí stále dráti, jak z nich tekou vlahé krve proudy. Pokání mi člověk neuloží;

věčná spravedlnost, věčné soudy mohou se mne jenom vinu smýt. Vina – fena stále v patách je mi, za sebou ji věčně slyším výt,

v nebe nesmím, opustiti zemi není možná a mé lebky štít nechce rozraziti žádný hrom jednou ranou, silnou ranou ve dví,

jako neplodný a suchý strom. Ještěr bolu chytá moje ledví, myšlénky mé – hadi jedovatí, kolem hlavy, čela se mi hatí.

Boží rodičko má, všichni svatí můžeš-li kdo, z útrap již mi pomoz!“ – Zoufanlivý tento křik a hlomoz děsný muži byl – a kterak ženě?

Úžas přepad’ její líci lepou, na šílence hledí vyjeveně, kterak pěstě v lysou lebku tepou; vše to vysvětlit si nedovedla.

Zděšený kůň pod ní vzpjal se chvatně, ona sjela s ozdobného sedla, v mdlobách na zem vlhkou padla matně. Záviše jí kvapí ku pomoci.

Náhlý vzkřik, jak sova kdyby v noci zahoukala smutnou lesa tiší, zase se rtů šílencových slyší. Pohled’ naň; tvář známou se mu zdála, –

pohled’ ještě jednou, – známé líce; Milota to z Dědic, poznal strýce. Nedaleko strmá byla skála, pyšně k nebi čněla nad propastí.

Na ni přes rokytí, hloží, chrastí vyletnul kmet jako z luku střela. K slovům strašlivým se rozevřela ústa jeho, na Záviše volá:

„Poznávám tě, Otakarův duchu, já duch nejsem, jenom kostra holá. Z temné hrobky, z hřbitovního puchu hodláš za mnou? Chceš mne dostihnouti

ještě na divoké žití pouti? Chop se, blázne, meče svého jílce, potrestej mne! – Hejsa, v malé chvilce uniknu ti, uteku ti na vždy.

Poznal jsi mne podle bílé brady? Za to, že já dopustil se zrady na tobě, chceš ty snad na mně vraždy?“ – Záviš kvapí, chtěje přispět kmetu,

ten se skokem octnul nad propastí, divě sobě zavýsk’ ještě v letu, dopad’ na dno, na vždy zbaven strastí, jimiž rozum bičovalo strašně

svědomí. Tam s roztříštěnou lebkou liškám, supům, vranám bude krmí. Lidem nelze dolů pro sráz strmý. – Navrátil se k dívce. Ve své brašně

našel krapet vína, líci hebkou potíral jí; brzo zbudila se. Děkovala s milou něhou v hlase, sladkým, medným, roztomilým retem

Závišovi potom vyprávěla, že tu zabloudivše, s děsným kmetem potkali se. – Postať ladná těla, kouzlo hlasu, krása její tváře

okouzlily jej... Rok ještě neuplynul... Záviš, který bohatstvím a krásou slynul, již ji, sestru krále Ladislava, jako choť si vedl od oltáře.

Záští k němu roste v Praze vřava, tajně proti němu hněv se, závist rotí, – proto na Svojanov odjel s mladou chotí.