VII.

Rok jeden uplynul a uplynuli s ním dnové dlouzí, dnové krutí, to dnové tvrdí, jako boky žuly. Pan Záviš stále dumá, smutí,

jen vzpomíná a myslí na ni. Vždyť zmizela mu jako vesna a slední výkřik její ze sna jej často budí... Jenom v dlani

když jílec meče sevřen z tuha, když divě výská vzduchem sviště, tu nezří její něžné vnady. Tu mnohé pevné ztekl hrady

a loupežného dobrodruha v klín pekla poslal s popraviště. Klid hledal jiným, pokoj, mír, s jich šíjí snímal těžké jarmo

a zasmušilý bohatýr své duši poklid hledal darmo. Kam přišel – všude osiřalý, kam pohled’, – nikde stopy po ní.

Roj upomínek za ním valí se stále, s ním se v závod honí. Je nezaplaší dupot kopyt, sta silných jezdců, jarých koní,

když v závod s vichrem letí za ním. Ni v číši nedají se ztopit, nechť panoš stále pohár plní. Pak v posled bolest duši zvlní,

hlas každý kolem tichým štkaním se jemu zdává, které z hrobu jejího volá po tom blahu, jež v šťastné lásky žili dobu.

Jak napadne jej bolest hrozná, co samota, v té chvíli pozná; pohárem mrští o podlahu, že na sta kusů rozletne se....

Dnes přejel divým tryskem lán a žalostnému poddán dojmu, zle zamyšlen a zadumán se ve vysokém ocit’ lese,

jímž míní dojet k městu Znojmu. Po silných kmenech starých jedlí veverky v běh se rychlý pouští až do úkrytu k stromů vršku,

když jede kolem jezdec zbledlý. Zvěř plachá kvapně prchá v houští a drobných kapek střásá pršku, po ranním dešti co jich zbylo.

Posvátným tichem, v smutném šeru jel vážně Záviš, až kůň stane. Je kolem ticho, klidno, milo. Již den se chýlí k podvečeru

a libý vánek lesem vane. Svou červánkovou zlatou přízi jemného slunečního díla úsměvný západ lehce věsí

na vršky stromů... Bílé břízy kmen tamo černých stromů směsí se mihne jako plachá víla, jak bílý záhyb její řízy.

Zde padlé kmeny – pevnou hrází, kol nakupeno kamení, z něhožto ručej pramení a v zelené se vine mlází,

až do větší se ztratí struhy. Jak laškoval by, zlaté pruhy si západ na mech kyprý hází a motýl nebo muška hbitá

je na svá malá křídla chytá. Zde o samotě smutné kvítí, – korunka jeho bledá, čistá se k odpočinku zvolna chystá.

Zde světlá jíva, pod ní sítí a jeřabina drobnolistá se uchýlila do zákoutí... Klid muže, jejž nic nezarmoutí,

se jeví v líci Závišově. Zrak jeho lačný krásy lově kol bloudí; srdce, mysl cítí tu ulehčení; klidem zpájí

se, volností, jež tuto sídlí. Sen jako motýl zlatokřídlý jej obletuje, všechno bájí se mu to jeví neslýchanou...

I skočil s koně, uleh’ v mech. Co bujný vranec bloudil stranou a pokusával trávu tenkou, pán jeho pohroužený v snech

myšlénku stíhá za myšlénkou. Tak někdy připadá si lidský duch, když do hlubokých padne dum, že vyletuje nad svět, jeho ruch,

že nedoslýchá jeho šum. Sám zaměřuje v divém letě k neznámé, neurčité metě, kde všechněch tužeb naplnění

jej očekává; co jen v snění kdy zkvětlo v růže přání jeho, že na jediném skutečnosti keři. Tak se Závišem. – Nyní všeho

zapomněl v tiché, podvečerní šeři. Kams, jako v nekonečna dráhy spěl v sladké naději, že záhy u cíle stane. Sláva čeká

jej tamo, ženy náruč měkká, jíž po bok staví velké slávě... Ten květ snů, plný vůně, vláhy než rozvil v jeho klidné mysli plně,

ryk v lesích strašný zavzněl právě – a děti ozvěny, jichž nesčíslně se toulá kolem, opáčí jej v lese. Kůň polekán se na všem těle třese,

jak neštěstí by nad ním peruť zvedlo. I vyhoupnul se Záviš rychle v sedlo, bod’ koně v bok a dále kvapem spěje, by dověděl se, co se to kde děje.