VI.

Oj, záští, nevole a nenávist, ač stále hledí kol, jsou v činech slepy. Sníh padlý v jejich očích není čist a krutostí jsou rovny vlkům v stepi.

Zpěv slavíka jim bídný bývá svist, vši krásu uprou zlatoskvoucí duze, na růži nevidí květ, ani list, nic nezří sebe větší na zásluze.

To věděl Záviš; nebál se však jich, šel svojí cestou síly své jsa jist. Šel kolem, pomíjel je něm a tich, ač mnohou zdrtit mohl jedním tahem.

Byl chladný, přísný, rozhodný a pevný, když držel otěž vlády. Korouhevný pán mnohý pykal za svůj drzý pych, bled’ žasem, bázní, strachem lupič s vrahem,

jak zaslechnul jen jméno Záviš kdesi, vždyť před ním, za ním státi moh’. Tu zahlaholil na honitbě roh: – to Záviš bleskem prolét’ černé lesy,

tu vešel k chudým na úrodnou nivu a vyptával se, zda-li za ten pot jim dostává se dosti na výživu; tam chudým uloupený vracel skot

a potlačeným k právu dopomoh’. Jak hospodář si v správě země ved’, jehožto zrakové nic nepřehlídnou, jenž pilnou čeleď odměňuje hned

a napomíná, trestá línou, bídnou. Král jeho umu, důvtipu se klaní a přízeň udílí mu štědrou dlaní, ač s hněvem v duši, oulisností v líci

jej obklopují lestní závistníci a šeptají, jak Záviš na trůn dychtě se vznésti, přetvářkou to všechno činí – a po těch jdou zas utrhači jiní.

Všem odpovídá král jen pousmáním, že mlčky odcházejí zahanbení. „Ó milý Záviši, jak neznal bych tě,“ sám k sobě hovoří, „lsti v tobě není,

rád k radě tvojí žezlo vůle skláním. Vždyť za nedlouhou dobu k blahobytu jsi přived’ zuboženou zemi moji. Dnes již i chudák pohoví si v sytu

a v stálém nežije již nepokoji, co proti bezpráví jsi vystoup’ rázně. Řád v zemi zaveden a účin kázně lze shlednouti a pozorovat všudy.“ –

Ač takto rozhodně a ze pravidla se přesvědčoval, hubě pochyb trudy, přec vřelosť jeho víry někdy stydla a z obav jeho zkaleného zřídla

se proudit počal nejistoty pramen. Z chmur pochyb nedůvěry netopýr se vznesl rozpjav žárlivosti křídla. – Když v jiskru dmýcháš, roznítí se v plamen.

Kde pomluva se schází se závistí, tam snadno vyplašen jest klid a mír. Když dvořanové stále krále jistí, že Záviš tajnou záměrů síť snová,

král chladným stal se trochu nedůvěře. V čas pravý, v prospěch pomlouvačné sběře tak záhy na hrad přišla pomoc nová; v andělské ženy podobě se tady

najednou objevila. – S lepou Jitkou král oženil se... Luzné její vnady jej okouzlily, podmanily zplna. Dceř Rudolfova Jitka zbraní břitkou

slov sladkých, nedůvěry zbrojí plitkou boj započala proti Závišovi. Nepřízně k Závišovi rostla vlna. Tu poznal Záviš, záští, nenávist,

že v záměrech i činech jsou jak slepy, sníh padlý že jim není dosti čist, že krutostí jsou rovny vlkům v stepi, zpěv slavíka že bídný jim je svist,

že krásu uprou zlatoskvoucí duze, na růži nevidí květ, ani list, nic nezří sebe větší na zásluze... Vstal, aby ušel závistníků davu,

a ke králi děl: „Vyjdu na Moravu, chci potírati loupežnické roty.“ – Král vida, že se zbaví nejistoty, jež stále mrazila jej duše na dně –

„Jdi, pane,“ – odpověděl jemu chladně. – – Již na nádvoří osedláni koně, již na bujného vrance Záviš sedá. Jen Kunhutin zrak hojné slzy roně

se dívá za ním, líce na smrt bledá a vítr zdouvá rozpuštěné vlasy. Tu s vysokého okna zavzní náhlý vzkřik; ruch, divný šumot v hradě, po nádvoří vznik’.

„Zpět, Záviši, zpět,“ zavznívají hlasy. Jak nenadále oštěpem jej bod’ by, skok s koně, jenž se vzepjal rukojetí v bok udeřen jsa. Jako střela letí;

již nádvoří, již dlouhé proběh’ chodby. Zlá předtucha mu silnou duši svírá a mrazí v kostech, mrazí po útrobě. – Již u ní. – Kunhuta zde leží v mdlobě.

Zrak ztrhaný a líce hyzdí křeče, lid kolem běduje, že hyne, zmírá... Jenž stokrát vyšel z nejlítější seče tak chladný jako kámen, nepohnutý:

zde zdrcen stojí, sotva hnout se může. Když odnášejí na hedbávné lůže choť jeho, chodbou ohlas zvučí dutý, jejž probouzí krok jeho vrávoravý.

Zde stanul mlčky, všechnu bolest cítě a div, že nezaplakal jako dítě. Z mdlob dlouhých probravši se, choť mu praví: „Je dokonáno, duše mojí duše!

Duch můj, že dálná pouť mu kyne, tuše, poslední sbírá síly. Snažení a všechna práce lidská končí tuto. Ač nelítostná smrt nás dělí kruto,

tam sejdeme se někdy blažení u věčné slasti, věčném milování.“ Pot studený se valil z bledých skrání, vzdech silný zachvěl úbělovou hrudí.

Již mrtva, nikdo již jí neprobudí, až hlas, jenž volati má k poslednímu soudu. – Jak ubránit se pláči, náhlých slzí proudu?! V bolesti křečovitě sevřel hlavu,

a zdálo se mu, že snad zšílí málem. Rty siné zlíbal políbením sledním, prch’ z komnaty a na kůň skokem jedním. Již ujíždí, již prchá tryskem, cválem

pryč z hradu, z Prahy, z Čech, – až na Moravu. Kdos k Václavovi králi přistoup’ nyní, syn lidský, ale dědic satanovy šalby, a nevinného Záviše tu viní,

že svoje hrdlo, svoji hlavu za to dal by, když Záviš neotrávil prý choť svoji. Král Václav v bolesti a vášně znoji mu neuvěřil sice, ale divý mráz

slov těchto zničil všechen příchylnosti květ, jenž k Závišovi rozvil v mladé duši. Již od Záviše krále dělí záští hráz, hlas pomsty ozývá se v bolu hluši.

A než-li Záviš navrátí se zpět? Než na svou bolest zapomene v boji? – Než Václav král, on věru zapomene snáz.