V.

Hrad přioděn jest v roucho slavnostní. Ples, jarý jásot po nádvoří zní a víří kotly, zvučí trouby. Král Václav pohnut v duše hloubi

v své komnatě jen o ní, o ní sní. Co veškeren mu tamo dole ruch, co jemu cizí po radosti? Jen s ní, s ní zabývá se jeho duch, –

a dotěšit se nemůž’ dosti. Mladistvě rozechvělou duší se míhá drahé matky milý zjev, že nepokojně srdce buší,

že v žilách prudce bouří mladá krev. Jak sladkým opojen jest pocitem, když vzpomíná a myslí o ní! Co trpěl, všechno jest již jako snem,

vše zapomnění závoj cloní. Jak vroucně přivine ji na svou hruď, jak padne kolem její šíje! Pak navždy ono štěstí s nimi buď,

jež vínky těch a plesů vije. Vždyť krutě mstil se osud na nich dvou, zlé sudby od sebe je rvaly. Dnes zase spatří drahou máteř svou,

dnes pohynou již všechny žaly. Je smutna? Oh, když drahý roditel pad’ na bojišti rukou zradnou, jak stíral zlý žal s její lící pel,

jak hubil její krásu vnadnou! On jediný jí z všeho blaha zbyl a ona jediná mu pouze. Jak často po ní toužil, po ní nyl,

jak ona po něm ždála dlouze!... Duch nořil se v těch upomínek tůň, když Záviš k němu přes komnatu se přiblíží, že pohotově kůň,

že třeba vyjeti již v chvatu. Lid vesel na nádvoří; v korbelích a v hradní kašně plno vína. Hned v jarý jásot propukává smích,

když oba vyjíždějí z týna. Sta zvědavých se hrne za nimi. – – Již krále Otakara vdova kol obklopená pány, paními

se vrací v sídlo svoje znova. Král Václav u nohou své matky sed’, vzpomínky na otce s ní sdílí – a rozjařený nevšímá si hled,

jak smutně matka hlavu chýlí. „O matko,“ zvolá, „zde ti přísahám, že otce svého pomstím brzy. Však vynajdu si zhoubce jeho sám,

byť na pekelné kryl se tvrzi. Aj, za ten osud, jenž nás bědné stih’, nechť čekají již na odplatu. Slyš, velký slavný přijde okamih,

kdy budu moci říci katu: ,Zde vrah – a právo na něm vykonej!' Kunhuta strašně při tom slovu se chvěla; divný upomínek rej

teď přepad’ ustrašenou vdovu. V klín ruce klesly, – v slzách vlhne líc, hruď její násilně se vzdouvá; zří na své dítě štkavě vzlykajíc,

leč ani slova nepromlouvá. Syn, mocnou upomínkou zachvácen, zří, nerozumí tomu hnutí. Vždyť k siré vdově, matce mluví jen

a neví, co ji právě smutí. Jsa rozohněn král zjevem žalů těch, vstal, přísahu chtě skládat novou, když matka přivine jej k sobě v spěch:

„Víš, že jsem chotí Závišovou?“ A chabě do sedadla klesla pak. Žas ovál Václava a chladno. Jak vyděšený na ni upřel zrak,

jak chtěl by zřít jí duše na dno. Tak strašného cos ovívalo jej! Již není mu tak blaze, sladko; i praví smutně: „Drahá, povídej,

co znamená vše, pověz, matko.“ Ta chvějíc se a blednouc nad úběl se chápe jeho útlé ruky; úd každý se jí mocnomocně chvěl –

a v tváři stopy hrozné muky. Pak v tichém promlouvala šepotu: „Jsem Závišovou, synu, chotí; já podlehla jsem lásky tepotu,

jíž žádný rozum neukrotí! Zlí lidé tobě budou namlouvat, že Záviš původcem vší zrady, že vykonal ji lakotností jat,

by přivlastnil si zemské hrady. Těch divných řečí dosti bylo tu, je opakovat budou jiní. Mé srdce, moje duše Milotu

jen Dědického z všeho viní. Je Záviš nevinným, mé dítě, jest, nenávisť ve zrádce jej mění. To přísahám! Milotu stihni trest,

krev jest-li se ti pomstou pění!“ Pan Záviš do komnaty vstoupil v tom. V zářného slunce plném lesku stál hrdý jako před zlou bouří strom,

jenž nebojí se hromu, blesku. Jak strom stál, na němž nezachví se list... Král Václav k němu povykročí: „Jsem, Záviši můj, nevinou tvou jist,

zášť lítá jenom na tě sočí. Kdos jiný přived’ otce mého pád. Jak otce tebe nyní zdravím, rád slyším to a vyznávám to rád;

mně teď jsi teprv rádcem pravým. Je má a trůnu mého povinnost, by veřejný byl slaven sňatek, ať pozná nezvaný i zvaný host,

že v Čechách není nedostatek!“ Byl na to slaven sňatek Závišův s Kunhutou, jakých málo asi jest bylo pamětníkův za těch dnův.

Pět neděl potrvaly kvasy.