Píseň o carevně.

Zazpívala carevna, píseň synku Ivanu. Zpívala ji carevna na hebounkém divanu,

zpívala a mřela touhou po cárovi Theodoru, který zajel v Ordu k dvoru a dlel tamo dobu dlouhou.

Zpívala jak labuť bílá, kterou sever k jihu sílá z milých vod a ladných luhů, nad kterými jasnou duhu

vyklenulo nebe modré. Zpívala o zemi bodré, kterou jako holubici unavenou na větvici

přepad’ jestřáb v širé pláni v netušení, z nenadání. „Země modrých hor a vod, valných jezer, dálných stepí,

přioděná v smaragd lepý, komu chystáš blaha hod? Sedne svorně kolem stolu jako lístky kolem stvolu

statných synů tvojich rod? Aneb přijde cizí ruka, pokosí tvá bujná luka, nedozralý smete plod? – –

Zaplanula jasná zoře od dálného v jihu moře, země kvetla v jeden květ, země kvetla v jeden ráj.

Matka Volha mezi luhy šeptala jí zlatou báj, otčík Don spěl k jihu s druhy, sinavou svou prchal vlnou

v cizou zem a cizí svět. Osiřela ruská země jako o žních pole žitné, když se kosa žence kmitne,

klesá klasů hrdé témě. Nepučela v srdcích láska jako v trávě sedmikráska, ale zloba táhla v zemi,

v chatu, hrad a v stepné pláně jako lesní, dravé káně neznavnými perutěmi. Teskný pohled, smutný, taký

jako palouk je-li vyžat, když se zaměšily zraky ruských bojar, ruských knížat a když vlastní bratří svoji

proti sobě stáli v boji. Netáhla to mračna nebem, před kterými vítr úpí; nelétali lační supi

nad krvavým v poli lebem, horší mračen jdoucích nebem, horší nežli lační supi nad krvavým v poli lebem:

přiletěli v děsném cvalu od Asie, od Urálu Tatařínů četné hlavy, Tataříků hrozné davy.

Četné – jako kapek v dešti nebo – jako zrnek v písku, hrozné jako havran černý, který všady zhoubu věští.

Zapálili chudou vísku, vyplašili lidstvo v lesy, pobořili města mnohá, nešetřili ani boha

divocí a žlutí běsi.“ Nedopěla carevna píseň synku Ivanu, povstala a naslouchala

s lehounkého divanu, zdali je to dusot koní, podkovinka zdali zvoní, zdali od Tatarských hor

vrací se cár Theodor. Je to, je to dusot koní podkovička v dáli zvoní, ale to bojarů sbor

není ani Theodor. Komu mohla moudrost božská zakřivené oči dáti, komu nízká čela ploská,

komu, nežli Tataříku, aby věčně bylo znáti plémě divé podle dříků. Zachvěla se carevna

dítě k hrudi vinouc něžně, když zvěstují Tatarové lestným slovem mladé kněžně: „Jsi ty velká carevna,

oděná v šperk krásy prostý, v roucha sličná, barevná, ozdobená zlatem, skvosty. Sever, východ, jih a západ

obdivuje krásu tvoji, sličný um i dobrý nápad, který krásu ještě zdvojí. Nyní opusť touhu, žely

a slyš, co cár tobě velí: V Ordu dojel jsem a k chánu. Čelem bil se jako jiní, líbal nohy jako pánu,

po bok zased’ jsem mu nyní vypravoval o tvé kráse: o tvém čele z pěny morské, o tvých řasách ebenových,

o tvých očích namodralých jako v dáli lesy horské, o tvých lících lilijových, na nichž věčně růže kvetou,

po tvých ňadrech, která tiše jako zefýr touha vlní. K čemu takou chválu dlouhou? Zatoužil po tobě touhou,

po tvé kráse, po tvé vnadě, po tvém čele z pěny morské, po tvých řasách ebenových, po tvých očích namodralých

jako v dáli lesy horské, po tvých lících lilijových, na nichž věčně růže kvetou, po tvých ňadrech, která tiše

jako zefýr touha vlní, a po všem, co zovem jarem. Zamýšlí tě carským darem obdařit a podarovat.

Přioděj se v hedbáv tenký, syna v damaškové plenky zaobal a s děvicemi pojeď za mnou v chánskou zemi.“

Dokončili, domluvili poslání to k lepé kněžně. Přemýšlela, přemítala syna držíc v loktech něžně:

„Který skřivan ostřížovi podobnými chválil slovy svoji druži milovanou? Žádný skřivan ostřížovi

podobnými nikdy slovy nechválil svou druži milou. A cár bystrý jarým umem, proslavený velkou silou

dal by se slov unést šumem? Raději by přised’ k boku, četl píseň blaha v oku, líbal čelo, hladil řasy,

poceloval bílé líce, k hrudi přivil ňadra květná, jež se něhou sladkou vlní. Nevěřím jim, Tataříkům,

kteří zlobné lesti plní.“ Nahlas jim pak asi toto odtušila, hovořila: „Nemohu se vydat s vámi,

přiodět se v hedbáv tenký, zaobalit syna v plenky damaškové a pak v zemi chánskou jeti s děvicemi.

Matička má, jež mne dítě přikládala k svému prsu, jež mi sladké písně pěla, upletala víry sítě,

růži lásky vypěstila na mladistvém žití trsu, matička má právě nyní nemocí zlou zchuravěla.

Nemohu jet nyní s vámi! Než bych přešla první horu, kůň by klesl v oběť moru, než bych na půl cestě byla,

síla by mne opustila; než bych s vámi došla cíle, pokleslo by tělo bílé jako mrtvé ptáče v hloží,

neb kdo nechá matku v nouzi, toho stihnou tresty boží.“ Pověděla, domluvila a ti nazpět stepnou plání

uháněli rozhněvaní k domovu na bujných koních. Žal a teskno zbylo po nich. Nezpívala carevna

píseň synku Ivanu. Na hebounkém divanu dumala a přemýšlela hladíc ruček ovál hebký,

líbajíc jas čela bílý, hladíc brvy dokola: „Kdy ty, synu, od kolébky vyrosteš mi v sokola

jasných očí, jaré síly, abys letěl na lovy na tatarské, siné lebky a mír s nimi nezavíral

hanebný a jalový.“ A když se noc – všeho matka – ukláněla s hvězdné výše i kde palác, i kde chatka

makový květ spánku věsíc: nezabudky kvítko tiše pohodila kněžně k loži a ta beze spaní v běhu

stopovala jasný měsíc po blankytě, hvězdic něhu, které jako zraky boží pozorují osud lidí,

ale němy jsou, když vidí. Ustoupila již noc ránu – – – Po dalekém stepném lánu žluté a zlé Ordy děti

s poselstvím zas kněžně letí. Jako supů hejno lačné, nebo děti bouře mračné proletěli hradní bránu,

zastavili, hovořili slova prodchlá slibu medem, nasycená zrady jedem, radili a domlouvali:

„Hněval by se cár i s chánem, kdybys takto nejednala. Kdybys v hedbáv zlatý, tenký neoděla se a v plenky

drahé syna, kdybys v zemi chánskou nešla s děvicemi. Nejen žírným země lánem obdaří cár tvého chotě,

ale chystá i dar pro tě, jaký nebe nevidělo, jaký země neviděla.“ A zas jinak hovořili

slova prodchlá slibů medem, napuštěná zrady jedem; ale kněžna přemýšlela, k sobě tak as hovořila:

„Jaký dar chán dáti může? Zlato, stříbro, kment a perly, libovonné perské růže, s diamanty zlaté berly –

ale samé jenom dary, které nebe osvítilo, které země ukrývala. Jaké by to byly dary,

které nebe nevidělo, které země neviděla?“ Nahlas jim pak hovořila: „Nemohu se vydat s vámi,

přiodět se v hedbáv tenký, zaobalit syna v plenky damaškové, ani v zemi chánskou jeti s děvicemi.

Matička má, jež mne dítě kolébala, uspávala, již mi na vždy „s Bohem“ dala. Nasoukati musím nitě,

došívati rubáš bílý, aby měla klidnou chvíli pod tou hrstkou černé hlíny. Jako květ když hlavu schýlí,

povadla má bujná radost. Nemohu vám proto, muži, učiniti nikdy zadost.“ Se slzami domluvila – – –

A ti zase rozhněvaní uháněli stepnou plání k domovu na bujných koních. Pláč a nářek zbyly po nich.

Byla noc a jitra líce zaplanuly slunce nachem, hvězdy hasly jako svíce, vánky lehkých křídel vzmachem

rozplašily mlhy davy, kterou jako loktuš bílou ovinuly kolem hlavy obrovité modré hory.

Slunce v pouti stoupá výše bez starosti o to, zdali rozkoší hruď lidská dýše, neb se mračny bolu kalí.

Večer byl, kde jindy z pluhu tahouny své vypřahali rolníci a v dítek kruhu usedli se veselíce.

Bylo to a není více! Večer byl a poplach v městě: Uviděli Vasilije, Theodora cáře sluhu(

jel a přines’ smutné zvěstě, které kněžně vypravoval: „Dojeli jsme v Ordu k chánu. Na svou čest a na svou víru

přísahal, že zase v míru odejdeme všichni zpátky, zlý chán a jak vítr vrátký. Dojeli jsme v Ordu k chanu,

nelíbali jeho nohu, nebili se čelem v stanu. Taká pocta patří Bohu. Neprosili jsme jak jiní,

ale cár náš zahovořil: ,Nepřišel jsem, cháne, nyní, abych se ti klaněl, kořil, ale abych vyjednával,

jakým trestem stihneš plémě loupeživé, jehož nával zpustošil mé žírné země.‘ Domluvil a chána měřil

jako supa mládě orlí. Chán pak hlasně takto horlí: ,Tatar nikdy nedal, cáři, náhrady a nikdy nedá;

jeho jest, co u vás hledá: jemu patří dům i jmění, jemu patří mladí, staří, vašeho tam pranic není.

Ale i tak, chci ti za to náhradou dát stříbro, zlato, dobrých perel dlouhou snovu, chci ti žezlo zjednat spíše

nad knížaty celé říše, přivolíš-li k mému slovu. Vypravují o tvé choti, že má čelo z pěny morské,

že má řasy ebenové, že má oči namodralé jako v dáli lesy horské, že má líce lilijové,

na nichž věčně růže kvetou, že má ňadra, která tiše jako zefýr touha vlní, že jí ústa voní medem,

ale srdce studí ledem. Prodej mi tu ženu svoji! Náhradou chci dáti za ni zlato, stříbro, perly dobré,

vládu chci ti zjednat spíše nad knížaty celé říše.‘ Domluvil chán, pyšně seděl na svém trůně, dopověděl

pyšná slova, pyšná, hrdá, odpovědi čekal na ně. – Nemluvil cár – ale zbraně. Cár meč velký z pochvy tasí,

plamenný hněv krví hasí. Zachvěla se lebka tvrdá na chánově pleci siné, pod cárovým mečem hyne.

Tasili jsme z pochvy meče. Potokem krev rudá teče – – – Než noc tichá na zem spěla, porubali, posekali

našich mužů bílá těla, naši četnou sílu všecku. Dokonal cár jako lovec, který dlouhá, silná kopí

v tlamy lítých vlků topí, a tam složil chrabré kosti. Pozdravení vzkázal tobě, pozdravení vzkázal děcku,

na shledanou na věčnosti. Jen já, rukou boží veden, záhubě jsem unik’ jeden, abych, nežli vzejde zoře,

zvěstoval ti nové hoře, že to není konec, kněžno, útrapy a nepokoje. Za mnou táhnou jejich voje,

by tě lapli v klaté sítě, narazili na kůl tvoje roztomilé, lepé dítě.“ Domluviv to posel zběžně

útěk radí vdově kněžně. Holubice sivá, kterou rozsápalo ranou sterou divoké a hněvné káně,

slzou ulehč aspoň ráně! Neplakala, neželela, ale takto přemýšlela: „Dokonal cár jako lovec,

který silná, dlouhá kopí v tlamy lítých vlků topí; dokonal a země novou sirotou jest a já vdovou.

Říkával: Ó synu, synu! Až já jednou v boji zhynu, kdo tě, kdo tě bude učit oštěp házet, střely lučit?

Nevztáhne již statnou ruku ani k meči, ani k luku. Matku, sestry, otce, bratra porubala kletá chatra.

A den za dnem žal se množí – Je to všechno z vůle boží?!“ Zastenala, zakvílela, zalkala a zaplakala:

„Zlatému jen slunci v náruč vykvétalo poupě zlaté, ale nikdy nerozkvetlo pro tatarské plémě klaté.

Na mně nebuď za to vina! Bůh mne soudí, Bůh mne vidí nejbídnější z bídných lidí.“ Zalkala a zaplakala,

v lokty bílé jala syna, líbala jej v těžkém bolu a než došli chánští chrti spočívala v loktech smrti,

vrhnuvši se oknem dolů.