Noc nová v lůně snivých krás
jak holubička slétá s hor
a den svůj světlý háv i pás
ukrývá v tmavošerý bor.
Tam v oudolí, kde s políček
vlál žlutavý a plný klas,
krev stéká v mnohý dolíček
a kalem kalí mnohý vlas.
Tam Rosa v místech stanula,
kde leží Petr bohatýr.
Smrt z jeho tváře vanula
a z lící netušený mír.
Pláč její prolet nebe výš,
že zachvěl by se při něm kov –
a jako krůpěj krve v číš,
tak padá každé z její slov.
Tvář sinala a jazyk tuh
a mlčky chví se siný ret:
„Snad za to trestal tebe Bůh,
žes pomáhal vlast ubíjet.“