Noc teplá s kouzlem snivých krás
jak holubička slétá s hor,
a den svůj zlaty háv i pás
ukrývá v tmavošerý bor.
Pod planou hruškou na luze,
jež bledých květů jemný pyl
na vetché sype haluze,
se Petr s Rosou zastavil.
Nad Prahou nebe baldachýn
se mění v tmavý zlatohlav;
do mraků ční velebný Týn
a jiných věží pestrý dav.
Na báních věží zlacených
si paprsků hrá světlý tlum
a od Vltavy vlnek smích
se mísí v žaluplný šum.
Jak stařec, jemuž snů květ sprch
a rozkvet jenom šedinou,
tak v hladině vod Petřín vrch
svou hledá mladost jedinou.
Jak honec noční sivý mrak
se za červánky žene v lov. – –
Tu dívka zvedla k Petru zrak
a snivý byl ton jejích slov:
„Však zapomenu na hory,
v nichž mladost svoji žila jsem;
ty vaše nivy, pahory
jsou lepější než vlašská zem.
Kam oko hledne – samý květ,
kam ucho slechne – samý zpěv.
Proč hubí zem tu celý svět,
proč i váš pustoší ji hněv?“
Zrak její zalet v šerou dál
a ruka klesla tiše v klín. – –
Pan Petr mlčky tady stál
a líce jeho přelet stín.
Či zachvělo jím vědomí,
že pomáhá svou matku bít,
či velelo mu svědomí,
by zítra odvrh meč i štít?
Ba zítra, zítra, zítra snad
se řekou valit bude krev
a hlavu vztýčí pyšný had
a bránit se mu bude lev.
Den bílý světlý bav i pás
již ukryl v tmavošerý bor;
noc teplá s kouzlem snivých krás
si hoví na temenech hor.