V své čarovábné ranní cloně se usmál červencový den. Již po hotově stojí koně a kol se tlumí davy žen.
Pan Petr z Kravař na kůň sedá a dlouhý urovnává meč. Matička jeho stará, bledá tu promluvila k němu řeč:
„Kde budeš vidět pravdu, víru, tam obětuj se životem; je svatou věcí bohatýru za rodnou umírati zem.
Co hlásáno nám velkým Husem, to cti a chraň a braň a haj –“ Již jízda z hradu rychlým klusem se vyřítila v šírý kraj.
Zem duní, sténá květný luh pod tíhou obrněných rot. Vlá hedbáv korouhevných stuh, plá v slunci dlouhých kopí hrot.
Když vidí hejtman pražských měst a obcí v dáli Petra jet, hned poslu šeptá rychlou zvěst a ten se za ním pouští v let:
„Hoj, pane Petre, stůj a slyš! Hle, Zikmund bílé Prahy zeď chce přelézt lehce jako myš... Moh’ bys nám dobře prospět teď!“
Jel s odpovědí posel zpět a Petr dále s lidem zas, kde zraje na rovinách klas, kde pučí na lučinách květ.
Tam nad Nuselským oudolím se k nebi zvedal šedý dým, tam tichounce se Zikmund krad, by osvobodil Vyšehrad.
Tam k němu s lidem Petr v kvap se do tábora jeho hnal. A Zikmund liška zaplesal, že jednoho zas hejla lap’.
I jistil ho milostí svou, jak potře hejno českých hus, že Rosu, pannu spanilou, mu římský oddá nuncius. –
Cookies on Poetry Cove