Píšete mi, drahá paní,
že jste sedla u kolébky
a hladíte měkkou dlaní
dětské tváře ovál hebký.
Píšete mi... Já Vám píši,
že jsem probděl noc, a jitro
nepodává klidu číši,
nezasévá těchu v nitro.
Toužím touhou někam v dáli
a kam, nevím ani zpříma;
jak by hory v duši stály,
ale každá v mlze dřímá.
Myšlenky se k letu zvednou
jako z mýtin hejna špačků,
rozprchnou se ale, zblednou
jak po bouři davy mráčků.
Dumala by jedna po věk,
jiná jako vichr pádí;
hned jsem více, hned jsem člověk –
mníte, že to vlastnost mládí?
Píšíc o svém blahu, paní,
rozpálené čelo jemnou
hladíte mi, jemnou dlaní.
Pište si tak častěj’ se mnou.