Jako bystré řeky kvapná vlna Nikolův se život v horách vleče. Je to dráha nejistá, a plná útrapy a divné nebezpeče.
Třikrát za den Turek hrozně klna na rukojeť krvavého meče sahá, k proroku se modlí svému, aby věrných vyznavačů tému
rusou vydal hlavu Nikolovu. – Slunce zapadá a vzchází znovu zvěstujíc, že ještě nad Balkánem smělý hajduk Nikola je pánem.
Jak ta hlava jenom klesnout může, když ji jako chranná peruť v tají modlitby a prosby oblétají, když s ní na listnaté lehnou lůže?
Láskyplné prosby vnadné Jely od obrazu svaté Boží Matky vylétají do hor z nízké chatky, aby nad ním peruť rozestřely.
Sama časem smutná Jela na hor týmě stoupá, kam ji s touhou volá drahý milý na lesnatý pahor. Ó, těch sladkých, tichých nočních chvílí!
Kdo jim ubrání se, kdo jim zdolá? V teplém hnízdě zalká ze sna ptáče, kol noc mlčí, vítr v kmenech kvílí, nad svobodou slovanskou to pláče.
Často v ruce držíc svěží kvítí Jela Nikolovi v snění vece: „Slavíka dnes pustila jsem z klece, vždyť tak smutným v zajetí se cítí!
Za odměnu v podvečeru z křoví zazpíval mi takou píseň něžnou, že jsem snila, jak by naše štěstí slnilo mne perutí svou sněžnou,
jak by unášelo mne v svět nový, plný zlatých bájí, růžných zvěstí.“ Junák opřen o kovanou pušku v kadeřích své milé rovná stužku,
zadumán a s něhou snivou poví: „Nemluv: naše štěstí. – Sice zmizí jako v podzim slunko růži svěží, jako plaché ptáče v kraje cizí,
jako hravá vlna od pobřeží. Nevrátí se, zvadne jako kvítí; – nejlíp, když je lidé jenom cítí.“ Kdybych o té lásce srdci dvou
dopěti měl zpěv a píseň svou, hvězd bych nebeských se musel ptáti, šera večerního, tmavé noci, která jako starostlivá máti
okouzluje ve své čaromoci; větry zavolat bych musel znova, které ovívaly zápal lící, které rozvívaly sladká slova,
které probouzely v blahu snící k nové slasti, v nové opojení. – Bylo, bývalo a není, není... Marně Nikola dnes s holé skály
do modrava upírá zrak smělý. Nevidí ji nikde v siné dáli, nikde šat se její nezabělí, ni zvuk známý nezalétá k uchu.
Před zrakoma divné zjevy stály. Jak jen zaplašiti teskno, tuchu, Nikolo můj, jež se valí na tě? Dál se díval po chmurné nivě
v bázni, ustrašen a úzkostlivě, spatří-li ji v poli, nebo v hvozdě? Noc již tmavá; pozdě bylo, pozdě, když zamířil k milenčině chatě.
Cookies on Poetry Cove