Často taký smutek rukou lednou
přejel opálené jeho čelo. –
Večer byl a pozvolna se tmělo,
mlhy houpaly se v šerou dáli,
když hnal stádo k domu svému jednou.
V dálce viděl ještě za hor skály
zapadati teskně slunce zlaté,
krotě myšlénky jak oře vzpjaté.
Dnové dávní sluncem se mu zdály,
jež se v moři porobenství sklání.
Když jej taká můra žalu tísní,
ulehčí si jenom bujnou písní.
Nikola jak volné ptáče pěje,
jako volné ptáče v tichém mlází,
o Lazaru, o nešťastném cáru,
opěvuje na Kosovu děje.
V ústrety mu Turek Osman vchází,
jako posedlý se jemu směje:
„Nezpívej mi s takovými plačky
o Lazaru, o nešťastném cáru,
malicherné, lživé povídačky.“
V Nikolovi bouří se krev mladá,
slovo jedno druhé vede k sváru,
slovo třetí ve tvář metá hanu,
s čtvrtým ruka sahá k jataganu,
s pátým Turek: ubit k zemi padá.