V širá pole, na travnatá lada.
honí Nikola a stáda pase.
Slza stkví se na havraní řase,
na rtech ozývá se v trpkém bolu:
„Chraň se Turka více nežli hada.“
Bystré řeky pláč a větrů šumy
šeptají mu v žáruplné dumy:
„Marko králevič a s ním ty spolu
mohli byste osvobodit zemi,
uslzenou, osiřelou vdovu.
Líce její pokáleny hanou,
kam by hlavu kladla, nemá krovu,
rozervány šatů její lemy,
nepomstěny slzy její kanou!“