Již dávno rozjeli se posli, zvouce, kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek, by přirazili k branám Olomouce, by potrestán byl zpupný Lokýtek.
Nesčetným, rekovným je vojům v čele nejmladší Přemyslovců ratolest. Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele, že zapomenul na královskou čest,
tak zapadaje v lidské hanby tůně, jak vyvětralý kámen v hloubi vod, když na velebném Libušině trůně, mu rádcem byl jen bídných vášní rod
a velký odkaz otce svého, děda, dal nepřátelům lačným lupu v plen a v bílých loktech dřímal svůdných žen. Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,
čím otcům, vlasti, slávě povinen. Je tich a smuten kapitolní dům, v němž na čas prodliti mu jako hosti. Juž kyne mocně velkým slávy snům,
hlaholnou mluvou mrzké minulosti ustoupit káže v propast zapomnění, a z růžných červánků zří vzcházet juž své slávy slunce, mlžné prchá snění,
a k činu velkému se chystá – muž. „Ty vůle, paže – mysli, peruť zvedni, a slávo, v oblačnou mne říši nes, vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,
měj světlo, světe, českých od nebes!“ tak v zanícení Václav šepotaje na lůžku vedrem znaven usnul král. Juž odhaluje obrazů svých taje,
tak ladné; při něm mámivý sen stál. Král vece mu: „Jsem zvědav, co mi dáš?“ Sen, lehce za měkkou jej ruku bera, mu do dálného ukazuje šera
a ptá se smutně: „Kde jsi, poznáváš?“ On hledí kolem, cos jej mrazně zebe, že chví se žasem, ladné blednou líce, hlas jeho zachvívá se: „Vidím nebe
a ty jsi světlý anděl nebešťan.“ Sen dál se táže: „A co vidíš více?“ „Tam jarně teplých vánků milý van přináší světlých postav velký dav.“
„A znáš je?“ – „Bože, kdo se blíží k nám? Ó jak bych neznal těchto drahých hlav! Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!“... Tam patří na dav; jará zář plá v oku.
Jde Přemysl tu po Libuše boku čarovnou září leposti se skvící; tu svatý Václav s usměvavou lící, v železném pancéři jde Vladislav,
jak u Milánských přioděn byl bran, a dále nese vánků lehkých van dva ladné zjevy – lepou Dagmar s Mladou; zbroj těžká toho reka na to chrastí,
jenž na Hostýně západ zbavil strastí tatarsky tatarských. – Tu on – jenž zradou kles’ v náruč smrti na Moravském poli, s ním česká sláva na krvavé lůže.
Z ran tisícerých vykvétají růže tak jasně rudé jako svěží krev. – A na trůn used’ Otokarův zjev a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:
„Zda tobě, vnuku, po života skon, jak nám, ta česká sláva bude mila?“ Než odpověděl Václav, všechno v ráz tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz,
jen růži viděl rudou, jež tu zbyla, jen růži porosenou svěží krví. Okamžik překvapení minul prvý; i chopit chce ji jeho ruka mladá,
leč růže volně padá, lehce padá, jak krvavá se hvězda nese dolů – a Václav za ní padá, padá spolu, však marně po ní sahá, darmo sahá.
Na dlažbu padla kapitolní chodby. A Václav procit’ ze sna. – „Růže drahá! mou budeš,“ zvolal, „mojí jenom! Rod by můj zneuctěn byl, kdyby někdo zved’
tě cizí!“ – V polospaní ještě, v snách a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě král překročil své dusné síně práh. V tom na něho se divý vrah vrh’ klatě
a dvakrát dýku v krásná prsa vklál. Kles’ Václav; pohled’ kolem naposled. – Na dlažbě místo růže té krev svou zří zmírající král.
Juž zastíněno oko smrti tmou.
Cookies on Poetry Cove