Planou ohně; koně, muži kolem. Kozáci to leží v stepi polem. Těžko ubránit se zimě, chladu v taký mrazivý den listopadu.
„Pověz ty nám, velký atamane, jaký vítr od západu vane, jaké zvěsti nese naší stepi z dálných krajů těch, kde těžké cepy
vítězily, jak my v Cařihradu, to kdy kozákem byl kozák zplna.“ Hetman rukou zajel v sivou bradu, v oku jak by zaleskly se slze,
stará ňadra zvedla vzdechu vlna, v líci osmahlé se stáhly svaly; naslouchal a pátral v šeré mlze, kterou dujné větry rozvívaly.
„Za horami, kde se Krakonoši zalíbilo, dusot slyším kopyt, koní řev a – slyšte, bodří hoši – vidím voj tam udatně se vzchopit!“
Na kurhanech vítr divnou zpívá; jakby s větry v divoké byl hádce, nepokojně buřan sebou kývá. V tom se kozák s vlhké země vzchopí,
stářím neskloněna jeho šíje; atamana oslovuje vládce: „Pověz ty nám, kde se to kdo bije, kde to na veselce tančí kopí?“
Upjal v dálku vůdce staré zory, bystře zíral jako mladá káně. „Vidím v dáli táhnoucí se pláně, poznávám již dle sta hrdých věží –
Přisám Dorošenko – tam to leží, tam to na úpatí Bílé Hory! Sivá mlha obzor, výhled kalí, vidím jen, že v boj se voje valí.“
Teď vlk zavyl – hrůza letí stepí. „Slyšte, děti! Boj to velkolepý! Děs a hrůza stohlavou jsou saní, neslyšíte ryk a řinkot zbraní?
Tam ti hoši hladoví a zdraní jako lvi se bijou. – Ti se ženou jako šípy s tětiv zkrvácenou plání. – Kdyby nějakou to míli
bylo jenom, děti: „Sedlat koně!“ velím, „a tam v letu k tomu cíli!“ Slovanská krev protéká ty žíly, za myšlénku, za svobodu teče...
Teď jak výheň planou již i meče... Teď boj nejlítější za ohradou... Ti se bijou... V peklo bych šel pro ně... Kéž bych podle nich pad’ vzhůru bradou!“
Vyskočili, shlukli se jak mraky, v dáli upírají mladci zraky: „Atamane, rci nám, atamane, vítěznou-li píseň vítr vane?“
„Krev se valí, krev se kouří k nebi, děla hřmí jak hrozná kletba boží, rudé pole poseto je leby, tisíce se mrch a mrtvol množí.
Teď se vřava boje jinam hnula – – Velký Bože? Což mne ďábel mámí? Na ty hochy statné kdosi známý udeřil teď jako rána hromu!
Čapka kozácká tam! – Děti, komu známo, s četou kde jest assavula? Nahajka tam, dýka tam... Ó, peklo, teď si s kozáky tu baštu zteklo!“
„Je prý assavula na Sanoku s četou v službách u Zikmunda krále;“ vzpomínají hejtmanovi druzi. Hetman slova se již neptal dále.
„Na Čechy jej poslal králův pych!“ hetman děl a zhluboka si vzdych’. Druhy přelet’ hrozný anděl hrůzy, náhlý žal se zalesk’ v jejich oku. –
Sobě palaš stříbrem okovanou odpjal hetman, koni uzdu, sedlo, k četě obrátil se těmi slovy: „Heslo moje tolikrát vás vedlo,
nebylo vám k necti, ani hanou, dokud sloužili jste hetmanovi. Teď jsem dohetmanil, milí braši! Nade bratry v Čechách bouř se vzdula;
pobíjet je pomoh’ assavula, poskvrnil tak věčně slávu naši. Pod tou kletou Bílou Horou rovy, které bratrům ryly naše meče. –
Krev, ach krev z nich ještě rudá teče, na nich šeptá žlutá polní tráva: „Dneska zbledla kozácká tam sláva, hetmanů jí není třeba více!“
V žalu zakryl hetman bledé líce, na kůň sedl, za Don odjel v dáli... Větry prý vzkaz jenom druhům vály, že se nevrátí již nikdy více
ataman a kozácká ta sláva!
Cookies on Poetry Cove