Korutanská.

Uvad’ strom a jen dvě růže kvetly z kmenu Přemyslova. Starší Anna měla muže a zem měla krále znova.

A byl ten král bohatýrem, který hubí vrahů davy? Vynik’ umem, vynik’ mírem? Nelamte si o to hlavy!

Pancéř měl ze soboliny, ráznosti si dodal vínem, bohatýrské konal činy pod královským baldachýnem.

Čechům strkal ruce v kapsy, aby zima nebylo mu, a když někde něco lap’ si, posýlal to honem domů.

Dvořanům svým strojil hody, žebrákovi sebral kůrku. Vzpomínal lid na nehody za dob lítých Brandeburků.

Zlato, skvosty, drahokamy sebral z chrámů v celé Praze. Vždyť prý kněží kážou sami, jak v chudobě lidstvu blaze.

V spořádaném státě každý výděleček přeje kmotru; proto nechtěl vidět vraždy a loupeže cizích lotrů.

Sedlákovi do stodoly kdo to leze zopatrna? Kdo to krade koně, voly, kdo to prchá jako srna.

Kdo do tenat panny chytá, kdo se k cudným ženám vkrádá, komu to pěst svalovitá na záletech modří záda?

Na cizího vlastní pláště oblékají cizí hanci, když dí králi plní záště: „Jsou to tvoji Korutanci.“

Páni čeští, páni vzdorní. proč vám pění se krev jará? Nevidíte, nepozorní, jak se o mrav dobrý stará?

Jak Elišku Jindřich střeže pilně před slov svůdných medem, jak ji v klenbách černé věže krmí hladem, pojí jedem?

Proč těm Čechům líce plají, proč jim náhle kypí žluče? Na vojáky sobě hrají, bubeníček v buben tluče.

Polnice je v řady volá, pod prapory stojí mžikem, v proudu, jemuž neodolá Jindřich, táhnou jedním šikem.

Nedbal, nedbal o výstrahy, prováděl jen vůli panskou; teď ho ženou letmo z Prahy, zpívají mu Korutanskou:

„Ač jsou malé Korutany, vejdeš se tam přece asi i tvé roty, i tvé panny... Vzpomenem si na tvé časy.

Až my jako jinde všude slávu knížat budem psáti: nemusíš se chodit ptáti, že tam také tvoje bude!“