Klen.

Toulá se vlk v žírných polích hledající tučný plen, bloudí Aldan po oudolích, v kterých sedí starý Klen.

Stojí Klenov u Radbuzy, hvozdy šumí dokola a v ně Klen i jeho druzi hledí zraky sokola.

Co tu pije rudá vína, co tu jídá bílý chléb, kolem srubů jeho týna zabělal se mnohý leb. –

V zamyšlení, v zadumání pustil uzdu myšlénkám, smutně sivou hlavu sklání. „Jsem tu nyní, jsem tu sám.

Odumřeli druzi mládí, opustili otčinu; čas jak vichr divý pádí. Kdy já v rově spočinu?

Již mohyla Popelova mizí v bujném kapradí; zda se splní jeho slova: Rov můj tvým se nahradí?“ –

Hledí starec v modré luhy, hledí okem bedlivým, přivolává věrné druhy vida stoupat šedý dým.

„Kokrhá, to z našich chatek rudý kohout našich střech? Neslyšíte žen a matek zoufanlivý pláč a vzdech?

Nezdá se vám, jak by šakal zavyl v šerý, tmavý les? jak by chudý rolník plakal opouštěje rodnou ves?

Obětují Perunovi Bavoráci cizí dar, podpalují bílé krovy, na vsi vedou černý zmar!

Živě v obět velkolepou pálí klasy na luze, krvavými meči tepou v svatých stromů haluze!

V doubravinách temných plaší ostrozobé krahuje a co najde v zemi naší, do své Bavor stahuje.

Vyjeli si Bavoráci, spolehli se na oře, ale rolník při své práci kosti jejich zaoře !“ –

Tasí meč a zbraně ryzí, přes kamenný letí most. – Přivítati hosty cizí, svatá Čechův povinnost!

Jsou to mraky na nebesích, je to blesků rudých let? Jako mraky jedou v lesích, jako blesk se míhá kmet.

Řeky bouří, lesy hučí, echo lkaje v lůně hor. S větry letí koně ručí, s větry letí Klenův sbor.

Rozhledá se v širých polích sivobradý starý Klen, kde vlk bloudí po oudolích a kde hledá tučný plen.

Ajta! Tamo Perunovi obětují cizí dar, podpalují bílé krovy na vsi vedou černý zmar!

Živě v obět velkolepou pálí klasy na luze, krvavými meči tepou v svatých stromů haluze!

Tamo loupí, hubí, kradou, netuší zlou kvapit seč. Potřásá Klen sivou bradou, vzduchem sviští nahý meč.

Jako letní krupobití dopadává na sta ran, křik a pláč a vlčí vytí ozývá se se všech stran.

Jako řekou kane krve blesky září mečů kmit. Jásá teď, kdo plakal prve, bije nyní, kdo byl bit.

Již noc letí s horských štítův jako tmavoperý pták. Dál chví se meč Svantovítův, dosud prchá Bavorák.

Natahuje líné klouby, odhazuje velký plen. Jako ručej v lesa hloubi za ním bouří sivý Klen.

Jezdce honí, hlavy rubá, honí, rubá napořád. Klesá Aldan jako hrubá skála v hněvný vodopád.

Tu a tam se jezdec kmitá – – i dí Klen: „Dost boje buď“ a než dořek’, střela lítá zaryla se v jeho hruď.

Bujná větev žití zvadá, kterou ranil kalný šíp. Klen v Mořeny náruč padá v stínu věkovitých lip.

„Pozdravujte moje syny, které hostí Vyšehrad, ať jsou štítem domoviny, kdyby k nám zas Bavor vpad’.

Ověnčete ještě, bratří, choti mojí milý rov, kterou v návi oko spatří – –“ a ztich’ šepot jeho slov.

Pochovali popel kostí pod velebnou Šumavou, Šumava mu do věčnosti pěje píseň dumavou.