IX.

Svojanove, tichý hrade na úbočí žďárských hor, úsměvného slunka zor na mušku si tě již klade,

nelituje, zlaté šípy na tvé hrdé báně střílí. – Na nejvyšším valu lípy statný kmen se v okno chýlí,

obalený bledým květem, opojený sladkou vůní. Pyšně na něm ptáci trůní, hnízda lepí k stinným snětem.

Usměvavé jaro tady, má své touhy, má své vnady, – po tom ruchu, po tom plese, kdo ví, co jim nepřinese?

Marta, žena Častalova, vyšla na val. V modrém vzduchu velebně se věže ztápí. – Modlitbičku šeptá v duchu,

jednotlivá na hlas slova, když tu slyší klekot čápí. „Inu, kam pak letí asi?“ uklouzlo jí ze rtů maně;

odhrnuje s čela vlasy, oko zastře clonou dlaně. K jinému on nelét’ luhu. Kavky v hlučný roj se shání,

když se vznesl v rychlém kruhu nad nejvyšší hradu bání, na které si nyní hoví. Usmála se Marta tomu

úsměvem, jenž radost jeví, hlavou kývne, vážně poví: „Ať mi potom lidé řeknou, že ten čápí zoban neví,

do kterého patří domu. Mám již všeho znalost pěknou.“ Zatočila se jak mladá, ubíhala jako voda,

úsměvnýma praví rtoma: „Poslechni, ty starý, škoda, že pan Záviš není doma. Na vysoké věži used’ čáp; –

nic ti při tom nenapadá?“ – Starý klíčník mhouří hledy, polohlasem praví ženě: „Pozoruju zatroleně,

už jsem na vše dávno káp’. Co mi po tom naposledy, po takové bájce čápí?“ Vyšel sobě do přístěnku,

natáh’ sobě dobrou kápí; ale když se ocit’ venku, podíval se na věž taky. „I pan Záviš, bohatýr,“

praví sobě mhouře zraky, „ten má věru starost jinou, než-li bdíti nad rodinou. Kdo chce míti kolem mír,

nyní musí začít s vojnou, loupežníky, vlkodlaky a tu peleš lotrů hojnou vyhubiti – a pan Záviš

vytáh’ na to hnízdo Smojnou.“ Dnové v moři věků tonou. Co se stalo v tichém hradě, nevědomí není clonou

zastíněno klíčníkovi. Probírá se stará ruka v prošedlé již, dlouhé bradě, až se klíčník kojí slovy:

„Kdo pak za to? Čí to vina? Ovšem kdybych byl měl syna, moh’ jsem míti také vnuka, dědice své slávy, chlouby.“ –

Třeskutý zvuk polní trouby zalehne mu náhle v uši. „Už jsou tady, na mou kuši! u sta ďasů! kde jsou klíče?“

Kápí lysou hlavu chráně rozběhnul se k hradní bráně. Tam pan Záviš v čele jízdy, úsměvný jak jarní den.

„Starý brachu, s třemi hnízdy hotovi jsme teprv jen. Věrný Petře mého nebe, vydej účet ze své vlády.

Napomínal jsem já tebe, že mi nikdo nesmí na hrad!“ Šibalovské jaly spády klíčníka; i mlčí krátko,

starou hlavu smutně věsí. „Za mými se stalo zády, ale hněv tvůj přec mne děsí. Pane, hrozná moje vina,

provinil jsem velmi mnoho. Na hradě víc o jednoho: roztomilé jezulátko, maličkého tvého syna.“

Pousmál se Záviš trochu, šťastným okem mrsknul po něm. „Dobře, dobře, věrný hochu, všechno bude odpuštěno.“ –

Otočil se s bujným koněm. „Zajatce, jichž smutné věno mělo býti na čakanu, propustíte na svobodu,

v kteroukoli světa stranu nechť jdou. – A my nyní k hodu!“ Hvězdičky prý okýnka jsou nebe, jimiž časem andílkové hledí,

kde co koho hřeje, kde co zebe. Nevím, zda báj pravdu dí, neb nedí. Co nám na tom? Pravda jistojistá, když pan Záviš, nejšťastnější z lidí,

vejít k choti v komnatu se chystá, v nebi spor, ten ten že málo vidí. Rek, jenž v palu vášní zimným mrazem, v citu bouřích silným dubem býval,

nyní zádumčivě hledí na zem a snů krásných pozoruje příval. Zářní jako v zimním slunci jíní jsou ti snové, – nejsou beze chladu.

Ozařují blahem, tesknem stíní, sladké tuchy probouzejí vnadu. Vstoupil za práh, za nímž blaha říše. Velebný zrak hledá choti lůže.

Ona spí – a jemně, lehce dýše. Jako v svěžím sněhu rudé růže nach jest, po líci se prostíraje. Zírá Záviš ve hrudi dech taje.

Na kolébce pod modravou clonou poklad největší – a přec tak malý. – V sladkém opojení líce tonou, šťastnou slzou oko se mu kalí.

Vánek večerní, jak lehce, hebce slétá, aby neprobudil kvítka, tak se schýlil Záviš ku kolébce, ku kolébce milostného dítka.

Luzně snivá, krásná je ta báje otcovského blaha, něhy, štěstí, jako skazka o půvabech ráje, již v svých upomínkách lidstvo pěstí.

Světlá je to hvězda, zřící v šero, perla tiše tkvící moře na dně; slabě o ní píše lidské pero, lidská ústa mluví o ní chladně.

Nevypoví člověk, co v ní cítí, nedolíčí kouzlo její moci. Tajná, silná jest, jak zlaté kvítí na kapradí v svatojanské noci. –

Oko Závišovo – úsvit ranní – slza v tváři – v květu rosa bílá. Tiše schyluje se k něžné paní, kterou kouzlo krásy obestýlá.

Jako by byl poslem světla denním, ona bohyní té krásy země, probouzí ji lehkým polibením, celuje a v náruč jímá jemně.

To jsou ony chvíle v lidském žití, jež má člověk pouze za odměnu v neustálém útrap vlnobití, které všedních tužeb kal a pěnu

na pobřeží našich přání vrhá, za to květy snů v hloub zhouby vrhá. Když se k němu vine choť a máti, když on líbá čelo, kadeř, líčka,

u každého nebes okna státi vidíš zvědavého andělíčka. – – Pak pan Záviš na vše strany píše po své milé vlasti, do ciziny,

zve květ všeho panstva, chloubu říše na synáčka svého slavné křtiny. Letí posel k svaku Ladislavu vzkaz a radostnou mu nesa zprávu,

jiný kvapí zase k Praze v dáli s tímže vzkazem ku českému králi: „Splniž prosbu otci blaženému, kmotrem budiž, králi, dítku mému!“

Ladislav král, jak to slyší medle, s družinou již sedí v zlatém sedle. Jen král Václav odpovídá jemu: „Očekávám, Záviši můj, tebe!

Pospol na tak nebezpečné dráze k Svojanovu dorazíme snáze.“ Tak pan Záviš, blaha svého nebe leskem korun ozdobiti chtěje,

k Praze s komonstvem svým na kvap spěje.