IV.

Lid utýraný plakal zase jednou, leč tehdy radostí a dojat plesy. Ó jakby neplakali, když tu shlednou, jak v slavném průvodu a pod nebesy

se v zemi vrací mladý králevič. Zří v jeho líci veselou, ač blednou; vše, žalost, bolest odletuje pryč a v jásot propuká vše, v divou radost.

Když mladý vladař města přede branou, v němž ani nesměl trávit krásnou mladost, zul chudou obuv, poklek na zemi, tvář k nebi zvedna smutnou, uplakanou,

se modlil: „Bože můj, jak blaze mi, že vkročím v město otců mých a dědů“ – kdo Čech byl, zapomenul na vši bědu; po každé líci proudy slzí kanou.

Již velkolepý průvod stanul v bráně, již hodnostové města jmenem Páně mladého pozdravují krále, měst mu pražských obou klíče podávají.

I vzal je, nesevřel jich v útlou pěst, leč obrátil se rychle k Závišovi a tiše k němu mluvil těmi slovy: „Jsi lepší, než-li o tvých činech zvěst.

Slyš; zachmuřil se na mne osud mračně. Já zajat v dáli plakal žízně, lačně, mne odstrkoval často ledakdos, já chudě oděn bloudil, často bos,

já zapomínal na rod, na trůn, na vše a při plesnivé, okoralé kůrce jsem jenom prosil toho světa tvůrce, by Češi útrpnost si se mnou vzavše

v zem otců popřáli mi pohlednouti. – Ty jako strážný anděl na mé pouti jsi přiblížil se ke mně o samotě. Věř, nemám nyní větší pocty pro tě,

než abys přijal tyto klíče za mne. Buď vládcem, – zemi spravuj s vzornou pílí, má ruka slabá dokud nesesílí, by pevně mohla žezlo vlády nésti,

kdy dovedu se vyhnout dráze klamné.“ Jak najednou by v stromů ratolesti se vítr opřel, – nastal divný šum a rost’, čím dál se nesl v lidstva tlum.

Mrak objevil se náhle v mnohé líci a čelo vlnou nevole se vzdulo; co mnohý ret v té chvíli chtěl by říci, jak jinak, než-li bouří by to slulo,

jíž nebe leká se a děsí země. Blesk hněvu ze mnohého oka šlehnul, tam, kde stál Záviš hrdě vztýčiv témě; stál vážně, klidně, ani brvou nehnul.

Nesáhl po klíčích... Král na rozpacích, čte v jeho vážné líci, v klidných zracích. Oj, v také chvíli nevole a bouří se prý zlé zášti rodívají saně,

jež v taji rostou, v zákoutích se chmouří tak dlouho, až své dočkají se chvíle, a v pravou dobu, v čas a v plné síle svou oběť schvátí nepozorovaně.

Dí Záviš posléz královi se klaně: „Nech, pane, třeba ruka byla slaba; co králům na hlavy, co v ruce dáno, jen tehdy ruka zemana a raba

má chopiti, když lidstvu nové ráno má vysvitnouti. – Vládni, pane, sám. My všichni po boku ti chceme státi, jak sloupové, jichž řady zdobí chrám,

ač klenby podporou jsou vedle toho. Ó smím-li prosit, pane, za nemnoho mé služby, – je to milá tvoje máti. Jí zapomeň, že někdy na Bezdězi

tě opustila sama na sirobě. Vždyť žárem pravé lásky plane k tobě a v obavách a v trudu nyní vězí, že snad k ní nebudeš se chtíti znáti,

že odmítneš ji jako vichr plevel. Buď milostiv jí – a mně, králi, nevel, bych smutnou zprávu měl jí nést, sám žalem hyna, že měla Václava, – a nemá krále syna.“

Král vece, v zamyšlení hlavou kyna: „Což byli bychom, drahý, pravé děti, když chtěli bychom víc, než odpouštěti, kde by se objevila matek vina?

Ó zvěstuj drahé roditelce mojí, že synovská jí náruč rozevřena, že touha má se po ní neukojí dřív, nežli přivinu ji na hruď mladou.

Jest nejen matka má, – i velká žena, jež moudrou přispěti mi může radou. Vždyť stále šeptá duší mojí cosi, že na života smutné, truchlé dráze

jest slovo ženy jako krůpěj rosy, jež květu k osvěžení jest a vláze.“