III.

Na Hradčanech na královském týně českým panstvem přeplněny síně. Vše sem touha po perutích snesla, by v zem lepší vrátily se časy.

Mezi nimi, co je cizák, líně usedlo si v pozlacená křesla, potutelně mhouří hnědé řasy, pod kterými zpupnost v zracích hoří –

lakotné to plémě braniboří. Ve skupinách hlava vedle hlavy. Hrdý Vítek z tvrdé Soběslavi s panem Sezimou se živě baví.

„Děl jsi, jak jste vjeli do Jihlavy,“ – pamatuje Sezimu, jenž chvíli odmlčel se. „Dojeli jsme tedy k naší cesty kýženému cíli.

Záviše byl smuten. – V skvostné šaty oděn stoupal zvolna do komnaty hodovní, já pozorlivě za ním. Urozených hodovníků hledy

spočinuly na něm. Lepým paním, něžným pannám uklonil se svíže, na to vábně koleno své níže Rudolfovi císaři čest vzdával.

Milostných slov lichotivý nával odměnou byl panu bratru tvému. Kunhuta pak v skvostném diadému, závoj líci její obestíral,

stiskla ruku Závišovu jemně. Poznal jsem v tom krásných očí tému znojem vášně pláti zraky její, a když Záviš obrátil se ke mně –

vidím, – i on touhou po ní zmíral.“ „„Láska, jakých bylo málo, pravdu díš, upoutala tato srdce obě,““ kvapně Vítek obrátil se k němu.

„„Myslím asi, na letošním sněmu Záviše že mezi pány nespatříš. Neskonale šťasten v této době čarovného blaha prázdní zlatou číš.

Na opavském Hradci v Kunhutiných loktech, kde je v taji oddal kněz, věru spřádá pásmo řečí jiných. Odpusť, prosím, a svou dopověz.““

„Kolovaly poháry a číše, – a my rokovali stranou tiše. Hlednu mezi řečí na Záviše... Vypravoval, ke mně mluvil sice,

ale jeho jarobujné zraky, jak dvě neuprosně hněvné lvice hledí na Kunhutu. Šeré mraky smutečního závoje, jenž líce

její, světlé slunce ženské krásy, zahalují, chtěly proniknouti. Na rtech jeho sladký úsměv hrá si, zří-li závoj poněkud se vzdouti. –

Vinula se různých řečí nitka, kol nichž jeho žárlivost se táhla, jak zjev drobný potajného skřítka, když ta slova zaslechneme znáhla:

,Jste jak světlá, smavá zora ranní, nejkrásnější v světě z krásných paní. Ovšem dvorný mrav to sice není, prosit o jediné políbení,

ale u vás jinak není možná – ‘ Naklonil se Rudolf po tom slově ke Kunhutě kněžně, krásné vdově. Tu choť císařova, Anna zbožná

chvěla se jak ovanutá mrazem. Kunhuta zrak cudný klopí na zem, na rozpacích ovdovělá kníní, úzkost v každém něžné líce tahu.

Než se stalo, těžkým mečem rána zaduněla náhle o podlahu, rozlehla se po hodovní síni. V mdloby mnohá dáma polekána

padla, mnohý pohár vypad’ z ruky. Záviš, jak bůh hněvu – zrak plál divě – stál tu jako vytesaný v kameni. A ta rána jeho hrozné muky,

žárlivosti neklamné jest znamení. Rudolf pousmál se pohrdlivě. – Závišovi mnoho vděku, pane, tento projev hněvu neuchystá!“

„„Ovšem,““ vece Vítek, „„pravda jistá – bratře, totéž na mysli mi tane –““ A než dopověděl, úhoz mečem v ráz slyšet sněmovnou, až tělem běží mráz.

Pohlednou, kde bouř se jaká shání. Hynek z Dubé, – kolem čeští páni – horlí to, – pot kane s jeho skrání, – vykládá a při tom hněvným řečem,

dává důraz na podlaze mečem. „Utonouti v německém-li moři chcete, milí páni korouhevní? Což pak nejsou země škůdci zjevní

všichni, pravím, všichni Braniboři? Ať moc svoji tuto neupevní, staráme se, kdo z nás nejsme tchoři, bijeme se, rveme s nimi stále –

vy mi nejste nežli chasa líná, která v zoufalosti ruce spíná, když má groš dát na výkupné krále.“ Bruno, braniborský biskup, jak to slech’,

zachvěl se a v hrudi se mu ztajil dech. A pan Hynek hněvně bouří dále: „Lépe k babám, páni, jíti než-li k vám! Kdo máš plný měšec, nech si ho již, nech.

Však já pro krále si dojdu svého sám. Jest-li dnes mé slovo nepochopí braniborská dravá chasa, vlčí – bude s nimi mluviti mé kopí

a řeč mého meče neumlčí. Umím provést, co dím jedenkráte, umím, páni, umím, však mne znáte!“ Dohovořil, ohlednul se kolem –

pozornosť však jinam obrácena. Záviš vstoupil právě. Pod chocholem zlaté přilby usměvavé líce, něžné, jako by to vešla žena.

Žasli všichni zvědavě zírajíce na stříbrné loutny jeho duhu, kterou zavěsil si na ramena na hedbavnou, šarlatovou stuhu.

Žena, meč a loutna – jeho heslo. „Krásný Záviš,“ – z úst se k ústům neslo. Vážně hleděl Záviš tich a něm po známých i neznámých mu kruhu,

věděl, mnohým že jest nevítaný host. Rázem jinam obrácena pozornosť, neboť započínal panstva sněm. Mnoho řečí... Mnohá prudká, přímá

z mračen nevole a hněvu hřímá, cizozemce drtí blesky její v jiné tajný záměr jakýs dřímá, který štítí se a bojí světla,

jiné jako přívaly se lejí, jiná v drobné kudrlinky zkvetla, obsah vysech’, jako potok v parně. Když pan Hynek z Lichtemburka švarně

povstal, uklonil se pánům skrovně, ticho jako v hrobě po sněmovně. Byl pan Hynek z Lichtemburka svěží, mlád a řeč jeho bouřila jak vodopád.

Napjetí, co poví. Dnes on tiše: „Otázka tu byla, panstvo, různých vlád – kdo má nyní, kdo nám dosud v čele stál? Já vám pravím: Pozor na Záviše,

aby nebyl dneska pán a zítra – král. Kunhuta již aspoň jeho chotí!“ – Domluvil a zrak mu divným ohněm plál. Kol Záviše dav se přátel rotí!

„Ztrestej pych ten,“ vyzývají mnozí, všady ruch a povyk, ryk a šum. A když litá bitka nastat hrozí, probral se pan Záviš z těžkých dum,

na řečniště stoupá pevnou nohou, ukloní se panstvu, mužně vece: „Pravím, vysýlejte, co kdo mohou, šípův mrzké hany na mé plece,

mnozí z vás, kdo stojíte tu vůkol, hanebný mi přidělujte úkol, že se v duši mojí touha chvěje, abych mohl uloupiti trůn.

Já vám odpovídám zvukem strun této loutny, jež mi nad vše drahá.“ Ve stříbrné struny něžně sahá, mocným hlasem k jejím zvukům pěje:

Roucha svoje roztrhněte, hlavy sypte popelem, vždyť víc nejsi, český světe, než-li druhým Bábelem.

Druhu druh meč bědných svárů učí tančit po lebce, v nesvornosti hyne spáru každý podnik v kolébce.

Uchystáni proti sobě stojí v zbroji mužové, nevidouce, že v té době hyne poupě růžové.

Z Přemyslovy ratolesti – slyšíš, stádo rvavých lvic. Odpovídej, kde že jesti dědic trůnu, králevic?

Zrezavěly meče naše, nevíme, co s pavezou. Čekejme jen tedy plaše, co běd Němci navezou!“

„Tisíc rarohů! Toť slovo jednou!“ volá Hynek z Dubé. „To mi z duše, ať se čeští páni přece zvednou – odkud přišel Branibor, ať kluše!“ –

Biskup Bruno oulisný jak hádě vstane, mluví měkce, ale suše: „Nechci věnovat své slovo vádě, ale tolik moje ústa tvrdí,

páni stateční a Češi hrdí, králevici vlas že nebyl zkřiven, jemu nebylo a není kruše. Nejlíp – vykupte – jej – pět set hřiven.

Záviš rozhorleně vece na to: „Aj kdo může jednat, kněže, jako ty? Hlásati máš svaté milosrdí a ty ctitelem jsi zlaté lakoty.

Pojď si, kněže, pro stříbro a zlato – plně naměřím ti, vrchovatě.“ Souhlas rozlehnul se po komnatě, za ním radost letí Prahou dále:

„Záviš vyplatil a osvobodí krále!“