II.

Šel namáhavě, jak by bral se brodem, až stanul svého domku přede vchodem. Pláč náhlý se mu z vetché hrudi dral a v bledé líci chvěl se každý sval.

„Jsi, morová ty panno, hrozná, když na rodinný stoupáš práh, kdy v zoufalosti člověk pozná, že rveš mu, kdo mu nejvíc dráh,

když otravný mrak tvojí zhouby se nad některým krajem stáh’. Nic do lidské ti není chlouby, nic po pozemské slávy drahokamu –

a rázem lidské síly chrám je zřícen. Duch uletuje světa toho klamu, prach těla v prašné země padá jícen...“ To dceři jeho jest řeč pohřební.

Zde v jizbě klidná, němá leží, sní; tajemství divná o věčnosti všechna, jež nezná živý, již se dověděla. I pokleknuv kmet u mrtvého těla,

se modlí tiše, dlouho, nepovzdechna. Pak v plátno balí tělo, nese k jámě, kde s mrtvými svůj poklid našli živí. Té spoustě mrtvol již se nepodiví.

Je ticho kol, jak ve velebném chrámě a slunce světlou, zlatou leje zář na šírý prostor nevzdělaných niv. – Naposled pohled’ v její milou tvář

a vzdychnul: „Nechci déle býti živ; rač přijmout tělo, duši, bože můj, a nehodnému budiž milostiv.“ Již tělo dcery leží v jámě tam,

již sám se vrhnouti chce v jednu z jam, když ozve tu se hřímavý hlas: „Stůj!“ Kmet ohlédnul se. – Jezdec krásný, lepý, stál za ním; statný, silný jako rek,

jak panna krásný. – Slunce paprsek se na přilbici ve sta drobných třepí, zas na brnění v ohně žár se nítí a drahokamy jílec meče svítí.

Hled jezdcův usmívavý, jasný, světlý a líce jeho v nachu růže zkvětly. Mráz jenom projel vyklenutou hrudí, že chvěl se, jako hrozné při myšlence,

že ruka trhla uzdou, která budí vždy obdiv, zlatem nýtovaná tence. Ti pardalové, kteří nedohlednou se mýtí proháněli, krutost v zraku,

ti netušili, že jich kůže jednou kůň zbujný bude míti za čabraku. „Nehodno starce,“ jezdec zahovořil, „co nestavěl, by vlastní rukou bořil!

Či protivno již tolik žití břímě, či nenadálá tebe bolest drtí, že v bídnou záhubu se vrháš přímě a čestnější se nechceš dočkat smrti?“

Hlas jeho jako prorokův zní přísně, že kleknul kmet a líbá pláště třísně a ruce k jezdci úpěnlivě vzpíná, že volá: „Odpusť, oko moje vidí,

že nejsi, pane, ze smrtelných lidí“ – a chví se ještě pozvednutá dlaň. Tu jezdec mírně: „Neblouzni a vstaň! Mne dávno znáš; jsem Záviš z Falkenštýna.“

Ó, s mrakem kdyby střet’ se černý mrak a nade hlavou zavzněl rachot hromu: kmet nikdy by se nezaleknul tak, jak právě několika těchto slov.

I upjal na Záviše vlhký zrak, v němž jasno znát, že věřit nechce tomu. Zří na přilbici, na brnění znak, kde pětilistá růže zdobí kov –

a jak by zrak i duše byly v hádce si praví polohlasem: „Věru, ten tu ve skvostném brnění a drahém kmentu – že byl by Záviš, – onen Záviš – zrádce,

jejž také stíhá pověsť cizoložná? Ó nikoliv, to není, není možná, to poctivější hlava, ctnější hruď.“ – „Můj čin,“ dí k Závišovi, „mírně suď.

Jsem starý bojovník a mnohou tuhou jsem viděl bitvu, mnohé přines’ jizvy. Buď dovol, abych tvým byl věrným sluhou, neb, abych skočil v jámu, zas mne vyzvi.“

I kyvnul jemu Záviš v srozuměnou, by přidružil se k jeho jízdné četě, jež dojela v ta místa za ním právě. Kůň každý hnav se v běhu rychloletě

jen tone v potu zbrocen bílou pěnou. Vždyť nepásli kdes pohodlně v trávě, je Záviš vyzval, kdo chce v závod s ním. Již Praha před nimi. Jak starý Řím

tu na pahorcích pyšně rozkládá se, kol jiné jako v diadém se táhnou. A mnohý zbrojnoš, divě se té kráse, zří na ni v zamyšlení chvíli dráhnou.

„Jak vábná, velebná jest, velkolepá,“ dí, nehýbá se, ač kůň v půdu tepá. – Ó krásna jest, že srdce poposkočí si v těle radostí, když hledneš na ni,

leč slza vytryskne ti náhle z očí, když víš, že rovna uštvané jest lani – hlad, mor a bída, cizák – strašní honci. Než ocitli se na předměstí konci,

kol četných, nepohřbených jeli trupů; zde muži, starci, panny v květu mládí, tu jinoch, matky s dětmi kojeňátky. V tom zběsilou a polonahou tlupu

zří, jak divoce v ústrety jim pádí, nic jiného již nedbá nežli lupu. Vzkřik’ na ni Záviš mocně: „Chaso, zpátky! Aj, chcete býti horší, než-li kati,

a živé, mrtvé dravě odírati? Zde vizte! Svaté zemi těla patří, ne, byste bičem, metlou byli bratří!“ I ten, kdo něhy, soucitu byl dalek’,

se Závišova hlasu rázem zalek’. Zas náhle celý zástup jako had se svíjet počal, na Záviše křičí: „Aj, zvedáš-li zde slovo panovničí,

dej chléb nám, neb nás zničí hlad!“ Sňal Záviš s hlavy přilbu, odepjal i brnění, jež tvoří pokrov dračí, vše ozdobné a čisté, ryzí zlato, –

řka panošovi: „Chleb jim koupíš za to, všem věru na některý týden stačí.“ Bod’ svého koně; jak byl, tak jel dál. Vlas dlouhý, krásný po větru mu vlál.

Lid mnohý udiven a zděšen stál a šeptal: „Lepší čas se blíží k nám, buď jede to již svatý Václav sám, neb spásu nese příští český král!“