I.

Dva starochové s lící bledou se právě sešli na náměstí a tichý hovor spolu vedou. Ten starší, stále hroze pěstí,

vykládá: „Dej vám pán bůh štěstí a rozumu též k tomu špetku, vy čeští páni!... Na sněm jedou; – ti potomkové slavných předků

mdlí jsou, jak stáda slabých zmetků, jež popoháněl lakotný pán perně. Jdou asi povolovat nové berně a Braniborům sypat do pokladen.

Z nich ovšem nikdo, jak my, není hladen, z nich nikdo nevidí, co bídy všady, co tisíc lidstva pomřelo již hlady. Aj, krále zradili nám páni jaří

a krásně v Čechách cizák hospodaří. Náš Václav, dědic trůnu, – slabé robě, – kdes v zajetí vší vydáno jest zlobě.“ Dí druhý stařec slyše nářek ten:

„Zle bylo v Čechách, bylo tolikrát a dobře málo kdy. Snad tehdy jen, když neštěstí svůj krátký snilo sen, neb osud štěstí jeho dráhu zmát’.

Když nemůže již býti hůře, že zle jest, k tomu musíme se znát. Krev naši osud rovný můře již ssaje, odjav nám, co třeba. –

Tam přidal jsem se k hladné sběři a ulovil jsem kousek chleba, jejž nemocné své nesu dceři.“ Kmet Častal mluví matně slova tato

a přítel jeho hledí na tu skyvu, jak nejčistší by ukazoval zlato. A nebylo by věru ani divu, že odnít by mu ji moh’ snad. –

Vždyť velkým zločincem jest hlad. Šel. Vstoupil v jizbu... „Pohleď, dceruško, co tobě nesu, pojez, beruško.“ I hledne na ni. Z otevřených zor

se dívá smrt – jak strašně, lítě! Již zachvátil i jeho dítě host nevítaný – hrozný, černý mor... Co prosby, nářek, pláč a kvílení,

co síla, odvaha, co vzdorové? Nic neobměkčí panny morové, již za vyhublou ruku přived’ hlad. Kdo žalem, hořem nejsou šílení,

kdo myslí, že jim pomoc ještě snad, kdo nezchváceni ještě její rukou, když v posled vidí zoufající matku, jak dohnána již hladu děsnou mukou,

jak od svých prsou dítě vraždí v zmatku, a tělem jeho vlastní tělo sytí: tu ztratí všechnu naději a víru, již nastrádali v plahočivé žití,

a hledají si odpočinku, míru v jam děsném jícnu, které pečí obce jsou vykopány. – Ve společné hrobce tam zhynou u svých na příšerném loži

a práce bude živým uspořeno. Co proti tomu všechny tresty boží, ó Praho, smutná vdovo, sirá ženo? Nepláčeš? – Po léta jsi Niobou

a nářky neproniká chladný kámen. Vždyť hrozný osud na své pouti zmámen tvou čest a slávu pohřbil v jeden hrob a v zoufalosti při nich při obou

kles’ největší muž našich smutných dob. – – Noc černá, jako proti dětem hřích, noc příšerná, jak sobců smích, jež nade Prahou právě nastala

a bídu skryla stínem křídel svých, v myšlénkách takých stihla Častala. Ten na trámoví polo sedě, leže pozírá na nový zvon kalným zrakem.

Sám neví, jak se dostal na vrch věže, kde jindy jenom s dusným šera mrakem spí v tichu netopýr a sova za dne. Kmet – jindy bojovník, – a v posled zvoník –

má hlavu bílou, jak když sněhu padne – co tady hledá, jaký má zde cíl? Žal náhlý, prudký jako samostříl tím silným štítem jeho prsou pronik’.

Či horšího se něco stalo mnohem, že takto mluví se svým – pánem – bohem? „Aj, vida, vida, už tě také mrzí, a nemůžeš se ani dívat na to,

můj pane bože, jak jsi smetl v prach měst našich slávu, pýchu našich tvrzí, jak ztavil’s v ohni bídy štěstí zlato – sám cítíš, jak jsi ukrutný byl brach –

a líce sobě cloníš rouškou temnou!“ Příšerný kmetův smích klid plaší tmám. „Proč blaho rodin nebylo ti svato, mluv nyní, pane, účtuj nyní se mnou!“

Smích nový. Hlava udeřila v trám, až z nitra zvonu dral se táhlý vzdech. „Co bláhový a tupý člověk s tebou zde mluvím svoji vylevaje zášť,

když ledové kry na dně duše zebou? Ty’s všechny v Čechách trestal a mne zvlášť. Však tady ještě jest můj Otakar!“ Zrak upřel na zvon, jehož velký plášť

se stříbrem svítil. Zvonoviny var as před nedávnem v zemní formě styd’. Jej na trámcích již drží ruka nová. Kol, jako na věčnosti cestách, klid.

Kmet Častal sedě ve tmách nepohnutě svých smutných řečí divný útek snová: „Proč není na tvém plášti nápis pravý: ,Ach, Češi, pohřbila mne bídná zrada,‘ –

proč nestojí tam aspoň o Kunhutě, jak na svých ňadrech ohřívala hada?“ Jen echem odpovídal prostor tmavý. „Vím, odpusť, velký králi, na mně ti

as nezáleží, ale slyš mne přece. Vždyť nevymizí nikdy z mojí paměti ten obraz. – – Tygři vyskočili z klece a vrhnuli se na tě.... Hrozná seč. –

Ran jako v děsném krupobití padá a divy koná zkrvavělý meč. Krev náhle vytryskne ti ze lví plece a smrtelně již bledne líce mladá.

Jak obr se tu na svém koni vzchopí pán starý, dobrý Čech, pán z Poděhus; než nachýlil se k tobě, dlouhé kopí již protklo prsa – – za ním padáš v hnus

na spoustu lidských mrtvol, koňských mrch. Král padá... král se v toku krve topí a rázem poslední dech žití prch’. Pak vlekli tebe zkrvavenou drahou,

až mrtvolu kdes pohodili nahou.“ Kmet z tichého se pláče rozekvílí a rukou kostnatou vlas rve si bílý. Lev poraněný zařve – stane – v oku

blesk zakmitne mu, pak se vzchopí k skoku: a tak i Častal. – Jenom okamžik a vrh’ se na zvon celou tihou těla. Zvuk temný, smutný v černou klenbu vnik’,

jak dusným pláčem by se prsa chvěla. „Můj dobrý králi,“ mluví Častal něžně, „jen neplač nyní. – Vím, že smutno je tu, že stýská se ti po slávě – té kněžně,

jež nachýlila v žití k tvému retu svou štěstím kypící a světlou číši. Věř uštvanému, ubohému kmetu, že nebyl slyšán v Herodově říši,

když hroznou rukou zbíjel nemluvňata, pláč taký, jakým rozplakal se lid, ten dobrý tvůj lid ve všem kraji Čech, když slyšel, jak zbroj s tebe dravě sňata,

jak zhanoben byl’s, až se hrozil vid. Pláč, nářek, kvil a srdce rvoucí vzdech se náhle rozleh’ šírošírým světem. Strom české síly pádem Otakara

pad’ nyní, – lkal tu každý nade květem svých nadějí, snů v první době jara.“ Kmet zastřel vráskovité líce dlaní a klenbou spěje tichý pláč a štkaní.

„Kdo všeho toho vinen?“ zní tu dutě, „kdo vyplašil a vyštval běd těch hejna? Cos vypravují lidé o Kunhutě a třeba někdo svatou pravdu měj,

dím já, že vším jest vinen – z Falkenštejna pán Záviš, – kouzelník a čaroděj. – – Zde v tomto hnízdě netopýrů, sův mne vyslyš, velký duchu Přemyslův,

i věčný bože, jest-li hledíš na zem. Buď jemu za to peklem tento svět a štěstí jeho usmívavý květ, jak rozvije, nechť zhyne náhlým mrazem.“

Jak osyka se tělo jeho chvěje a pravice jest pozdvižena k nebi. Jak, odkud myšlénka ta v jeho lebi? Či vskutku pronik’doby svojí děje?

„Měl jsi, můj králi, mnohou věrnou hruď; co platno, ti, co zbyli, také padnou svou vlastní vůlí, ne však myslí zradnou. Můj dobrý Otakare, s bohem buď!

Je konec, konec, velký králi, všemu, já položím se také v zemi chladnou. Kéž sejdeme se na věčnosti spolu!“ Kov líbá nachýliv se k zvonu lemu

a k ránu potácí se s věže dolů.