Dalibor.

Stál kdysi na rozcestí Dalibor a nade hlavou jeho rozpor let... Tu v duchu smělém vyvstal hněv a vzdor, tak v rozechvění chvěl se jeho ret:

„Na jednom břehu chatka, ve které štěstí domov chystá tak vlídné jako matka a jasné jako hvězda čistá,

tak milé jako s lunou noc a silné jako lásky moc. Tam hvězda mého blaha, tam mého srdce milá prodlí,

k níž láskou planu, snaha má, k níž se v svatém vznětu modlí. Teď opustiti všechno mám, své blaho příští, lásky chrám?

Na druhém břehu hrady, z nichž poroba lid český poutá, meč násilí a zrady... Lid pánem není toho kouta,

v němž lopotí se, zmírá dnes, pláč jeho vzlétá do nebes! Mám vstoupit mezi pány, ti potlačují cit a právo – –

a zasazovat rány, kde tělo není dosud zdrávo? Však to mi bude odměnou, že Eva bude – chotí mou!“

Člun myšlének s tou vlnou zlých pochyb v rychlém běhu spěje. Zde úpí, prosí, klnou, tam pán se křivdám různým směje.

Nuž stranou rozpaky a bol! Již cestu, Dalibore, zvol! Hoj, vlny lkají, ječí a bouří, pění se a kotí.

Leč plavcem bouře věčí teď zmítá... myšlénky se rotí... Z nich které místo přední klást? Buď lásku zvolí nebo vlast.

Jak vlny ty se pění, jak kypí, letí v před a zpátky! Hned rozhodnut, hned mění, hned staví v běhu člunek vrátký,

jak myšlénku by lepší střeh’... Jen který zvolit nyní břeh? Teď plavec jako jedle se vztyčil mocně v člunu malém,

nach polil tváře zbledlé, hněv projel čivy ohně palem. Hlas jeho jako příboj vln zní bouře, vášně, síly pln:

„Ó Bože, vesmír rukou chceš řídit jako pán a vládce. Když jediný tvor mukou již hyne sám se sebou v hádce

a zmítán jako větrem list, jej necháš sudbě za kořist. Jsi Bohem! Pověz tvoru, kde svítá jasná hvězda spásy.

Či v nevoli, pln vzdoru mám trhat pouta lásky, krásy, neb jinak tíhu těžkých pout mám nevinným a bídným kout?“

Hle! z klidné chatky štěstí jde Eva jasná jako zoře a Daliboru věstí: „Přes bídy lidské širé moře

dál, Dalibore, směle pluj, vzleť, Dalibore, orle můj! Vlasť jednou jenom máme a lásku věčně, lásku po věk!

Slyš... Co zde v obět dáme, tam na věčnosti najde člověk. Je rozhodnout zde lehko boj: Jdi směle, s lidem svým se spoj!“

Jak harfa dozněla ta řeč. – Již Dalibor se mohl rozhodnout... Za práva lidu zvedl meč a napjal mladých paží sílu.

Však marný boj a marná seč... Čas nebyl k posvátnému dílu. Byl Dalibor spjat tíhou pout... A mnohý věže kol se vláče,

když naslouchal té jeho písni, jež opouštěla tmavý, smutný kout, jak ubránit se mohl tísni, jak zdržeti se mohl pláče?