Dech ledového mrazu zachvěl těly. Krok stál tu nyní zděšen, znaven, zmámen jak socha němý, chladný jako kámen. Jen svaly v bledé tváři se mu chvěly,
na jilci meče ustrnula ruka; hněv bílé čelo mrakem vrásek chmouře jak výheň šlehal z rozjiskřených očí, jak blesky do vod, v duši vjela muka!
Když přehnala se v rozlíceném proudu tak netušena překvapení bouře, Krok ve tlum ustrašených lechů vkročí a pevným hlasem k nim tak zahovoří:
„Již tedy zasedněte, bratří, k soudu a suďte ženu, která čisté lůže hanebně pokálela vinou mnohou a která nevinnosti štěpné růže
svévolně pokálela vinou mnohou!“ I zasedli, jak zasedají v sněmy, a odsoudili Nivu slovy těmi: „Tak našich otců trestává mrav ženu,
jež byla cizoložnou, nevěrnicí: Dvě děvy cudné ustřihnou jí kštici a na krb uvrhnou ji do plamenu. Choť, jenž usvědčil ji a z všeho viní,
svou učiní ji robou, otrokyní!“ Tu obklopily cudné panny ženu, jež byla cizoložnou, nevěrnicí, a ustřihly jí dlouhou, hebkou kštici
a na krb hodily ji do plamenu. Vlas dlouhý, hebký zaplál do nachova a tmavorudým svítil kolem jasem. Když dohořel, Krok k choti svojí slova
ta zahovořil smutným pevným hlasem: „Ó, Nivo! země chraň tě na svém lůně a dobré nebe líbej tě v tvář sinou a moře tebe ukryj v tmavé tůně
a širý vesmír buď ti domovinou: však kletba moje dostihne tě všude a krov můj věčně cizím tobě bude! Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam máti
jak sirá kukavice bude lkáti. Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam otec tě slzou napojí pod bílým krovem a nasytí tě jenom kletby slovem!“
Cookies on Poetry Cove